Kronika

Vážení spoluobčané,

v letošním roce 2005 si naše obec připomíná výročí vzniku a to 865 let. Nemalá společenská událost si vyžaduje, abychom shrnuli celou historii naší krásné vesničky a podrobně popsali její dějiny.

Vraťme se na samý počátek - k první písemné zmínce o naší vesničce z roku 1140. Tehdy byl Vladislav II. z rodu Přemyslovců povolán velmoži na knížecí stolec právě do Čech. Nový kníže vlastnil spoustu statků, mezi kterými byla i Březiněves. Dne 11. ledna roku 1158 byl korunován královskou korunou a získal tak jako druhý Přemyslovec královskou hodnost.

V roce 1159 přivedl král Vladislav II do Čech řád křížovníků svatého Jana s bílou hvězdou a do začátku mu daroval mnoho statků, mezi které patřila i Březiněves. Obec s polovinou lesa Ládví a s dvorem Hovorčovice, okres Brandýs nad Labem, tak náležela tomuto řádu. Neznáme přesně dobu, kdy přišel první hospodář a rozhodl se zde postavit první stavení, ale můžeme předpokládat, že prvním stavením se stal zdejší statek čp. 1 a samozřejmě hostinec čp.2, který je vždy středem dění obce v každém století.

Roku 1420 byla obec v rukách Marše, řečeného Kostečky, patrně společně s Janem Apatykářem. Upálení mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského vyhrotilo v českých zemích napětí mezi husitskou a katolickou stranou. Dusná atmosféra přerostla v červenci 1419 v revoluční výbuch. Husitští radikálové na Novém Městě pražském svrhli nenáviděné členy městské rady z oken a to byla tak zvaná pražská defenestrace. Když o několik dní později zemřel král Václav IV., nedala se již husitská revoluce zastavit. Křesťanská Evropa považovala husity za kacíře a pokusila se je porazit vojenskou silou. V čele těchto snah stál papež římský a uherský král Zikmund, dědic české koruny, bratr Václava IV. a syn Karla IV., jehož dědické nároky však husité odmítali. Právě za vlády císaře Zikmunda nás nechal zapsat Zikmund Václavu Cvokovi, měšťanu novoměstskému a konšelu v letech 1430-1436, a to za 200 kop míšeňských grošů.

Porážka radikálů otevřela cestu dohodě mezi husity, basilejským koncilem a Zikmundem Lucemburským. Dohoda obsahovala úmluvy, zvané kompaktáta, které byly slavnostně vyhlášeny v Jihlavě v červenci 1436. Kompaktáta v podstatě znamenala omezení vítězství husitského boje. Zikmund, který zasedl na český trůn musel souhlasit se záborem pozemkového majetku církve, se zastoupením měst a nižší šlechty v zemském sněmu a s vyloučením duchovních z tohoto orgánu. Husitská revoluce se tak roku 1436 uzavřela. V následujícím roce však císař Zikmund zemřel. Soužití katolických panovníků s husity, tvořícími 70% obyvatelstva, nebylo bez problémů. Roku 1452 byl sněmem, za souhlasu i mnoha katolíků, ustanoven správcem země Jiří z Poděbrad. Bezvládí definitivně skončilo v roce 1453, kdy došlo ke korunovaci třináctiletého Ladislava Pohrobka za českého krále. Ten se následně ujal vlády i ve všech ostatních dědičných zemích. Právě v tomto období byla naše obec v rukách Jana Sosnovce. V roce 1455 nás Jan Sosnovec prodal Heřmanu Sirotkovi. Po Ladislavově náhlém úmrtí zvolil český zemský sněm roku 1458 za českého krále právě Jiřího z Poděbrad, šlechtického vůdce husitské strany. Byl to výjimečný čin v dějinách českých, protože se koruna ocitla na hlavě muže, který nepocházel z dynastického rodu a kterého téměř celá Evropa pokládala za kacíře. Jiří z Poděbrad se snažil být dobrým panovníkem „dvojího lidu“, husitů a katolíků. Snažil se též o vylepšení své pověsti v zahraničí. Součástí této snahy byl návrh projektu na vytvoření mírové unie evropských panovníků z roku 1464, připomínající řadou rysů principy pozdější Organizace spojených národů. V tomto období, a to roku 1461, prodal Heřman Sirotek ze Zborce naši obec Joštovi, biskupu Vratislavu a nejvyššímu převoru, řádu Maltézských (Svatomářských) křížovníků v Praze. Po smrti Jiřího z Poděbrad byla svatováclavská koruna usazena na hlavu polskému princi Vladislavu Jagellonskému. Ten spojil celé soustátí pod svým žezlem a navíc se stal i uherským králem. České katolické stavy uznaly v roce 1485 na sněmu v Kutné Hoře kompaktáta jako základní zemský zákon a uzavřely s husity náboženský mír. Česká země se tak po bouřlivém období stala oblastí náboženské snášenlivosti. I v naší obci byli lidé vyznávající různá náboženství, to ale nikterak nenarušovalo jejich soužití. Byla to ovšem tolerance z nutnosti, neboť politická reprezentace si uvědomila, že po dlouhém rozvratu, kdy Čechy ztratily až 40% obyvatel a potýkaly se s hospodářskými problémy, potřebuje stát klid. O celkové stabilitě se však nedalo vůbec mluvit, protože po utlumení rozporů v náboženské sféře, došlo takřka ihned k zostření vztahů mezi královskými městy a šlechtou, tedy skupinami, které v husitském období nejvíce získaly. Jejich dvacet let trvající zápas skončil roku 1517 kompromisní Svatováclavskou smlouvou.

Města se vzdala některých středověkých privilegií, například tržního práva a práva vařit pivo a šlechta musela souhlasit s jejich zastoupením na sněmu. Tímto způsobem se v Čechách prosadil stavovský model státu, v němž se panovník dělil o politickou moc se stavy. Dva byly šlechtické, tj. panský a rytířský. Česká královská města tvořila stav třetí. Stavovský model však brzy čekala těžká zkouška. V roce 1526 zahynul v boji s Turky král Ludvík Jagellonský a české stavy zvolily roku 1526 za nového panovníka rakouského arciknížete Ferdinanda I.. Centralistické kroky Ferdinanda I. a jeho nástupců se střetly se snahami českých, moravských a slezských stavů uchovat si rozhodující politický vliv. Tento svár se projevoval jak v rovině politické, roku 1547 potlačil Ferdinand I. protihabsburský odboj české šlechty a měšťanstva, tak i v rovině náboženské, stavy se snažily získat od Habsburků potvrzení konfesních svobod. Rakouští Habsburkové s ohledem na bohaté katolické příbuzné ve Španělsku váhali, nicméně roku 1575 Maxmilián II vyslovil ústní souhlas s textem takzvané České konfese. Jejího písemného schválení dosáhly stavy až v roce 1609 majestátem císaře a krále Rudolfa II. Katolický, zbožný a podivínský panovník tak v rozporu se svým přesvědčením legalizoval v Českém království rozsáhlou náboženskou svobodu, která neměla v tehdejší Evropě obdobu.

V bouřích bělohorských se naší obce zmocnili stavové a roku 1620 ji prodali Janu, nejstaršímu Petráčkovi z Vokounštejna. Po bitvě na Bílé hoře však musel vše vrátit dotčenému duchovenstvu a to bez náhrady.

V roce 1630 propadl dvůr řečený „rejtorský“ s hospodou, řečenou „Bílou“, ležící na gruntech kláštera Melitenského, Mikuláši Kekulovi, rytíři ze Stradonic a jeho manželce Markétě Aleně, rozené Vostrovcové z Kralovic.

Takřka současně začal systematický proces katolizace. Rudolfův majestát z roku 1609 o náboženské svobodě byl zrušen a završením tohoto procesu bylo vydání nové ústavy Obnoveného zřízení zemského, jehož ustanovením vstoupila roku 1627 v platnost na území Českého království. Ústava prohlašovala Český trůn za dědičný v Habsburské dynastii, v zemském sněmu zasedlo duchovenstvo a němčina byla zrovnoprávněna s češtinou. Byl to začátek germanizačních snah. V důsledku vydání nové ústavy emigrovaly z českých zemí desetitisíce lidí, mezi nimi i mnoho inteligence, včetně tvůrce novodobé pedagogiky Jana Amose Komenského. Rekatolizace proběhla poměrně rychle a úspěšně, takže saské a švédské oddíly, které během třicetileté války vstoupily na české a moravské teritorium, nezískaly podporu obyvatel. Velké známosti dosáhl v průběhu válečného konfliktu český vojevůdce a zámožný podnikatel Albrecht z Valdštejna. Mikuláš Kekule, rytíř ze Strakonic, po vpádu saském byl ve vojenské službě a brzy zemřel. Veškeré jeho jmění mu bylo zabaveno a dvůr Březiněves z poloviny předán právě Albrechtu z Valdštejna. Druhou polovinu vlastnila stále jeho manželka, až do své smrti. Po roztržce Albrechta z Valdštejna s císařem upřeli předáci české migrace své naděje právě k Valdštejnovi. Ferdinand II ho však nechal roku 1634 zavraždit. Po smrti Albrechta z Valdštejna se ujal dvora Březiněves Vilém Vratislav, hrabě z Mitrovic. Ujal se však celého dvora a opomněl druhou polovinu vrátit sestře zesnulé Kekulové.

Roku 1631 obsadili sasové Brandýs a drancovali v širokém okolí. Toto drancování neminulo ani naši obec. To samé se opakovalo i v roce 1634.

Největší zlo pro naši obec a okolí přinesli švédové, kteří 26.5. 1639 přešli brod mezi Kostelcem a Brandýsem a 2.6. 1639 se zmocnili Brandýsa. Osm císařských pluků svedlo se švédy bitvu. Císařští ustoupili k Praze sledování švédy. Ti byli opět zatlačení k Brandýsu, kde se 26.000 švédských vojáků opevnilo. Pokusili se ještě o jeden útok na Prahu, byli však odraženi a 19.8. 1639 se stáhli zpět do Brandýsa. 20.3. 1640 začíná přesun oslabené švédské armády do Litoměřicka. V roce 1648 švédové přicházejí opět do Litoměřic, dobývají Brandýsa a táhnou opět na Prahu a činí tak v době, kdy končí třicetiletá válka a je uzavřen Vestfálský mír. Z těchto popsaných výprav je patrné, že nejen u nás, ale i v blízkém okolí docházelo neustále k přesunům tisícových armád. Zásobování vojáků a koní se provádělo vesměs loupeží. Vojáci kradli nejen na polích, ale posléze i v domech. Sedláci z obav o svůj život, utíkali z gruntů, které následkem toho pustly.

V roce 1713 řádil v Čechách mor. Zemřelo mnoho lidí a pohřbívalo se na hřbitov, bez ohledu na to, platil-li zemřelý poplatek kostelu, či nikoli. Naše obec patřila pod Líbeznice, proto i zemřelí občané byli pochováváni tam.

V roce 1691 byla naše obec vrácena zpět původnímu majiteli, a to řádu Johanitů. Po konci třicetileté války roku 1648, jejíž poslední dny byly doprovázeny marným pokusem švédských vojsk o obsazení Prahy, drželi v Čechách téměř polovinu šlechtického majetku příslušníci cizích rodů. Třicetiletá válka po sobě zanechala zdevastované hospodářství a zároveň zredukovala počet obyvatel přibližně o třetinu. Cesta z úpadku byla dlouhá a bolestivá. Poddaní rolníci museli platit vysoké daně, ale především byli připoutáni k půdě. Bez souhlasu vrchnosti se nesměli stěhovat a museli plnit robotní povinnosti na panských pozemcích. I v naší obci lidé pocítili tuto robotu na vlastní kůži. Nejtíživější poměry trvaly do počátku 18. století, potom se hospodářská situace na vesnici i ve městech začala zlepšovat. Po třicetileté válce v českých zemích zapustilo kořeny baroko. Dalo tvář českým městům i vesnicím na několik století. V tomto období došlo pod vlivem zažitých útrap z prodělaných válek a morových epidemií k návratu k náboženství. Mezi nejvýznamnější barokní architekty v Čechách patřil i sochař F. Brokof. České baroko se může chlubit i svým světcem, kterým se stal svatý Jan Nepomucký. I u nás v obci byla taková socha, která pocházela právě od sochaře Brokofa. Byla vyhotovena v roce 1719 a stála zde po několik století. Dnes však chybí, zbyl pouze podstavec.

Další válka vzplála po smrti posledního mužského potomka habsburského. Proti dědičce Marii Terezii se spojil bavorský vévoda Karel Albrecht s králem pruským, saským, sicilským a španělským.

V listopadu roku 1740 obsadila cizí vojska i okolí Březiněvsi. Roku 1742 zřídili francouzi v Líbeznicích poštu. Ještě koncem tohoto roku se tato cizí vojska dala na pochod k Praze. V říjnu rabovali ve Sluhách a Mratíně, v listopadu v Mírovicích a Hovorčovicích. V roce 1744 zde v okolí řádili zase prušáci. Podle císařského nařízení museli všichni poddaní odevzdat ročně 12 hlaviček vrabců, aby je vyhubili.

Sedmiletá válka v letech 1755- 1763 přinesla opět jen bídu a neštěstí. Nejhorším rokem byl rok 1757, kdy v dubnu táhlo císařské vojsko od Kostelce na Prahu a vyhodili most přes Labe do povětří. O měsíc později to samé provedla jiná část císařského vojska v Brandýse nad Labem. Prušáci, kteří dorazili k Labi, zhotovili nový most a v květnu obsadili oblast od Brandýsa až po Sluhy. Začalo pustošení všech vesnic. 6. května se ozvaly bubny u Sluh a celá pruská armáda se dala na pochod k Praze. Střelba byla slyšet i u nás a raněných a padlých prušáků stále přibývalo. Dle záznamů jich bylo okolo 40.000 mužů. 10. května táhlo 22.000 prušáků zpět k Brandýsu. 11. května rabovali ve Zdivech, Březiněvsi, Pakoměřicích a Měšicích. Sebrali 43 koní, 160 kusů hovězího dobytka, 300 ovcí a 3300 str. obilí. Část armády ležela 13. května v Hovorčovicích. Odtud podnikali loupežné výpravy do okolí a ani naše vesnice se nevyhnula těmto jejich výpadům. Kradli vše, co se dalo - šaty, dobytek, potraviny. V červnu zvítězilo císařské vojsko u Plaňan a prušáci odtáhli.

V roce 1770 byla velká bída. Mrazy trvaly až do Velikonoc. Ptactvo zmořené zimou a hladem létalo až do stavení. Ozimy vymrzly a dobytek padal hladem. Lidé jedli otruby, lebedu a maso chcíplého dobytka. Řádily nemoci a všechny okolní obce, včetně Březiněvsi, měly velkou úmrtnost. V této době se u nás začaly pěstovat brambory. V dřívějších dobách se zde kromě obilí pěstoval hrách, proso a čočka. Předkové odmítali brambory sázet, přestože jim to vrchnost nařizovala.

Roku 1774 žádali poddaní zrušení roboty. Své žádosti doručovali císaři Josefu II do Prahy. Důkazy, že se této akce zúčastnili i poddaní naší obce nejsou, ale zajisté lze předpokládat, že nezůstali neteční k tak závažné věci.

Povstání selského lidu z východních Čech se do okolí Březiněvsi dostalo již v březnu roku 1775. Vzbouření sedláci, ozbrojeni holemi, šli do Prahy pro svobodu. Při své cestě nabádali lid ve vesnicích, aby se k nim přidal. V hospodách bylo vypito všechno pivo. Ale v Praze byli vehnáni do Invalidovny a 4 původci vzpoury oběšeni. Líbeznický farář popsal, že mnozí byli potahováni do Prahy na examen z Líbeznic, Březiněvse, Mratína, Měšic a jiných vesnic, kteří při té rotě byli a škodu činili.

Kapličky, tak zvaná Boží muka, při cestách stavěla již tehdejší šlechta. Ve směru na Starou Boleslav v roce 1680 – 1690 jich vystavěla spoustu. Takovouto kapličku můžeme spatřit ještě dnes, třeba u bořanovického háje, na takzvané Horce. Tudy chodívalo procesí od Zdib. Sláva těchto starých spojů zanikla formanstvím, zřizováním poštovních cest a státních silnic za Marie Terezie. Tyto cesty byly vedeny podél malých vesniček. Jejich povrch zpevňovala kola projíždějících vozů. První poštu v našem okolí zřídili Francouzi a to v Líbeznících, roku 1742. Podle doložených informací patřila Březiněves v roce 1844 poštou do Brandýsa a v roce 1872 poštou do Zdib.

Řemesel v obci byla celá řada. Vyjmenujeme alespoň pár zástupců. Kovář byl pravděpodobně první řemeslo v obci, které se připomíná již v roce 1399. Krčmář, který vyráběl víno a medovinu. První zmínka o tomto řemesle spadá do roku 1400. Sládek, který vařil pivo u jednotlivých hospodářů, ale i v krčmách je zařazen do roku 1690. Bečvář, který vyráběl výrobky z tvrdého dřeva. Později však toto řemeslo splynulo s kolářstvím. V obci však byla ještě jiná řemesla jako například truhlář, pekař a krejčí.

Přestože již roku 1871 bylo zrušeno nevolnictví a zavedena zmírněná robota, obyvatelé při zemědělské malovýrobě stále žili těžce. Hospodářům byly ukládány vojenské přípřeže a dodávky. Vláda vydávala na obrovské válečné výlohy papírové peníze. Císařským patentem z roku 1811 klesla jejich hodnota na pětinu původní hodnoty. Mnoho lidí v té době přišlo na mizinu.

V letních měsících roku 1813 byla v našem okolí ruská vojska. Služská kronika datuje jejich příchod na 16. srpna. Tato vojska se přesouvala k Lipsku, kde byla svedena bitva v říjnu. V roce 1842 v Čakovicích vyhořelo přes půlku obce.

Roku 1844 vydal v Praze topograf Johann Gottrieb Sommer popis Čech. Německy psaná kniha rozděluje Čechy na jednotlivé kraje. V kouřimském kraji je proveden i popis panství Brezionewes, naše obec. Dle zjištění se v roce 1837 u nás dařilo nejvíce obilninám, luštěninám a bramborám. Též krmivo se zde pěstovalo. Rozšířeno bylo i ovocnářství. Stav zajíců a koroptví byl podle tehdejších měřítek bezvýznamný. Mezi Čakovicemi a Březiněvsí bylo jen několik divokých bažantů. U obce Sluhy se těžil výborný stavební kámen – pískovec a také Zlatý vršek měl k těžbě vhodný kámen pro stavby. Na konci 19. století byly domy postaveny převážně z kamene a střechy byly většinou doškové. Lidé spali na slámě, nastlané na podlaze. V roce 1869 měla obec 21 domů a 208 obyvatel. V roce 1880 – 21 domů a 245 obyvatel.

Pro zajímavost si můžete přečíst, jaké ceny materiálu platily v roce 1890.
100 cihel 12,30 zlatých
1m/3 říčního písku 1,0 zl.
1m běžný trámů 1,6 zl.
1m běžný krokve 0,4 zl.
1m běžný žlabu 1,20 zl.
1m/2 tabulového skla 1,60 zl.

Mzdy v té době byly následující. Zedník dostal 1,3 – 1,8 zlatých za den, nádeník 0,80 – 0,90 zlatých, tesař 1,50 zlatých.

Na dalším životě v obci se podepsalo vyhlášení I. světové války. Tímto se mění život v obci na roky bolesti a bídy. Je nouze o petrolej a mouku. Podle nařízení mělo na chléb připadnout jen 70% mouky a v roce 1915 již jen 50% mouky. Zbylá procenta tvořily náhražky.. Příděl chleba byl v roce 1915 pouhých 500 gramů na osobu a den. V naší obci jsou zajatci, kteří pracují na statku jako levné síly. V roce 1916 nedostávají lidé chleba ani na lístky, protože nebyla mouka. Koncem roku je však prodáván poprvé odkolkův chléb z Vysočan, téměř celý z kukuřičné mouky.

V tomto období je nutné se pozastavit a povědět něco o nejstarším stavení v naší obci a tím je statek čp1. Maltézský řád, jemuž statek patřil, na něm nehospodařil, ale pronajímal ho. Po dobu 80 let měl dvůr pronajatý rod Bachofen. Poslední z rodu Kárl fon Bachofen pocházel z Rakouska. Byli to rakouští Němci, kteří neuměli česky a ani se o to nesnažili. Kárl fon Bachofen byl svobodný a roku 1908 skončil svůj život sebevraždou. Od roku 1908 až do roku 1913 měl dvůr pronajatý Štelvát, příbuzný Bachofna. Od roku 1913 měl dvůr pronajatý Wilhelm Bayer, švagr Štelváta. Všichni tito nájemci byli Němci. Bayer pocházel z nedalekých Kojetic, kde se narodil a byl majitelem zámku. Své děti, dceru Ilsu a syna Otu, vychovával pouze německy. Pár českých slovíček se naučili jen od svých služebných. Ilsa se v naší obci provdala za němce Steinera, který se sem přiženil. Jejich dvě děti, čtyřletá dcera a tříletý syn, neuměly česky vůbec. Měly totiž německé vychovatelky. Bayer byl nájemce dvora až do roku 1945. Maltézský řád dával v pronájmu přednost výhradně němcům. Němci byli v obci vždy nejbohatší a do roku 1918 si udržovali vrchnostní právo v obci.

V obci máme spoustu živnostníků a řemeslníků. Od roku 1904 zde pan František Pačes, mistr kovářský, provozoval kovářské řemeslo. Pan Pačes byl velice dobrý, snaživý řemeslník a v širokém okolí dobře znám a vyhledáván, zvláště v kování a léčení kopyt. Živnost hostinskou od roku 1903 prováděl Antonín Bečvář. Do roku 1918 řemeslo ševcovské a holičské vykonával Antonín Heřman. Prodej tabáku a obchod se smíšeným zbožím od roku 1902 měl pan Antonín Blepta. Po jeho smrti v roce 1915 převzala tuto živnost jeho manželka Anna Bleptová. Byla velice snaživá a ochotná. Celá obec k ní chodila nakupovat. Místnímu obyvatelstvu čekala s placením a prodávala na dluh. Při zaplacení dluhů, což bylo ponejvíce v sobotu, obdařila kornoutkem cukroví, časem i skleničkou kořalinky.

V letech před první světovou válkou byla v obci kultura velmi nízká, více jak podprůměrná. Místní občané, ponejvíce zemědělští dělníci, žili způsobem nenáročným. V obci nebylo žádných spolků, protože nezbýval čas, ale nezbývalo ani peněz, aby se mohli nějakým způsobem vzdělávat. Dost starších občanů umělo jen z části psát a počítat. Byli i někteří, kteří se neuměli ani podepsat, zvláště zaměstnanci dvora. Proto se tito rodiče starali, aby jejich děti řádně docházely do školy. Kolem roku 1890 počalo několik chlapců chodit do učení zednického. Později chlapci chodili na různá řemesla. Těsně před I. světovou válkou více jak polovina chlapců a některá děvčata se učila různým řemeslům. Někteří šli na vyšší školy a kultura v obci začala pomalu stoupat. Sociální poměry v obci byly nízké. Dělnické rodiny s větším počtem dětí bydlely v malých, jednoduchých a nezdravých bytech. Ve dvoře čp.1 do roku 1904 v jedné místnosti zvané „ratejna“ o rozměru 50m/2 bydlely čtyři rodiny pohromadě. V každém rohu ratejny bydlela jedna rodina. Měli jednu plotnu a vařili na ní všichni společně.

Deputát u dvora činil měsíčně 5 zlatých a dvacet až čtyřicet krejcarů. Dále 24kg chlebové a černé mouky, 19kg bílé mouky, osmdesát kilogramů brambor, 100kg uhlí, 0,5m/3 dřeva a denně jeden litr mléka.

Správcem dvora byl po mnoho let Jan Borovička. Byl to rozumný člověk, přímého charakteru a v obci s nejvyšším školním vzděláním. Každým rokem nechal pěšiny a chodníky, také i cesty v panských polích řádně posypat popelem.. Dbal, aby byl v obci pořádek a až do napadnutí sněhu nechával náves zametat a při déle trvajících deštích odvážet bláto. Živé ploty udržoval v naprostém pořádku. Udržoval ploty kolem ovocných zahrad a u dvora, také u Srchových. Podle výpovědi Boženy Fialové nechal vysázet a upravit zahradu za poustkami v roce 1900. Starým lidem ulehčoval práci a náležející deputát jim řádně vyplácel. Správcem dvora byl od roku 1879. Za nájemce Bayera roku 1922 odešel na odpočinek ke své dceři do Prahy. Rozloučení s obcí oplakal, ale rád se sem vracíval na návštěvu. Zvoníka v obci po mnoho let vykonával Václav Bittman, deputátník dvora. Ve dvoře pracoval jako krmič dobytka a jezdil s koňmi nebo volským potahem. Byl otcem čtyř dětí a při svém zaměstnání vždy řádně vykonával povinnosti zvoníka. Místní občané byli na zvonění zvyklí a podle poledního a večerního zvonění porovnávali čas. Zvonění zůstal věrný až do konce svého života. Zemřel v roce 1935 ve věku 75 let. Obecním ponocným a poslíčkem byl po dlouhá léta Antonín Šťastný, který byl od narození postižen na pravou ruku a pravou nohu. Byl rozvážný, rozumný a zadané práce od obce vykonával svědomitě. V případě potřeby byl i obecním strážníkem nebo poštovním poslíčkem. Vzhledem k svému stálému zaměstnání obecního ponocného byl velkým znalcem počasí. Podle měsíce a hvězd naprosto dobře určil počasí i na několik dní dopředu. Hospodáři v době senoseče a žní se dle jeho předpovědi řídili. Zemřel roku 1930 ve věku 72 let.

Obecní zastupitelstvo bylo až do roku 1919 osmičlenné . Do roku 1907 měli volební právo jen muži. Volili a mohli být zvoleni jen majetní občané. Ze zachovalých zápisů od roku 1860 až do roku 1919 bylo obecní zastupitelstvo složeno vždy z místních rolníků a domkařů. Starostou obce býval vždy místní rolník.

Starostou od roku 1902 do roku 1906 byl Václav Kudera, rolník z čp. 20. Od roku 1906 do roku 1912 byl starostou Josef Kolínský, rolník z čp. 18. V období 1912 až do roku 1919, byl starostou obce Josef Pokorný z čp. 11. Starosta úřadoval vždy ve svém bytě, protože žádný úřad nebyl. Obyvatelé žili chudě a i obec byla chudá. Grunty selských usedlostí byly sešlé. Starší hospodáři pracovali zároveň s chasou. Na mnoha rolnických budovách byly ještě těsně před I. světovou válkou šindele a na stodolách došky. Hospodářských strojů bylo málo a obilí se vázalo ručně. Potom se mlátilo cepy, nebo mlátičkou na žentour. Pracovalo se od rána a dlouho do noci. Za hezkých večerů se chasa scházela nejvíce pod kaštany na návsi, kde dlouho do noci zpívala a vesele vyváděla.

I. světová válka změnila nejen od základů mapu Evropy, ale dotýkala se přímo i naší obce, protože mnoho našich mužů bylo povoláno k boji proti svým slovanským bratrům. Jen z naší obce bylo povoláno 53 mužů, z nichž 10 padlo. Padlí muži Zbroj Josef, zemědělec z čp. 1, Gibic Jan, zemědělec z domu 4, Šebek František, zedník bydlící v čísle 4, Akrman Josef, zedník z čísla domu 7, Klejzar Josef, zedník z čísla popisného 16, Jirásek Václav, dělník z čísla 16, Mašek František, dělník z čp. 16, Mašek Bedřich, dělník z čp. 16, Heřman Alois, zemědělec z domu číslo 10 a Kolínský František, rolník z čp. 18. V této době se nejvíce proslavila naše legie bitvou u Zborova. V naší obci žil ruský legionář Václav Pokorný od III. pluku Jana Žižky. Vostrý Karel, podúředník čp. 28 – italský domobranec u Československého velitelství.
V den osvobození roku 1918 národní rada Československá prohlásila náš stát za svobodný a samostatný. Došlé potvrzení zprávy, že jsme státem svobodným a samostatným, v obci způsobilo jásot a radost. Občané nepracovali a ve svátečním oblečení se soustřeďovali do hloučku a průvodem se zúčastnili slavnostního táboru lidu v Líbeznicích. Po válce bylo zásobování potravin na lístky.Z naší obce pro příděly mouky a chleba dojížděl starosta obce a to vždy jednou týdně.

Kolkování peněz v roce 1919 probíhalo na obecním úřadě a tuto práci vykonávali pověření úředníci. V tomto roce se také zasadily v naší obci lípy svobody. Za účasti všech občanů obce, se v květnu konala slavnost a byly vysazeny čtyři lípy svobody. Tato výsadba byla provedena na návsi před domem čp. 10. Slavnosti se zúčastnily i spolky z okolních obcí. Při slavnosti přednášely dívky v národních krojích básně a po proslovech zazněla slavnostně státní hymna. Po tomto obřadu byla slavnost ukončena a ve večerních hodinách se konala v hostinci u Bečvářů taneční zábava. Tyto vysazené lípy měly být symbolem pro další generace.

Po válce u nás v obci proběhly volby a výsledkem bylo zvolení 12 členů zastupitelstva. Starostou obce byl zvolen Jirásek Jan (zedník), Kozák Antonín (dozorce), Blažej Josef (nádeník), Kerpl František (kočí), Tejnecký Josef (kočí), Skalický František (kočí), Šálek Rudolf (kočí), Barták Jan (kočí), Akrman Antonín (zedník), Mininger František (rolník), Zvěřina Alois (rolník) a Pokorný Josef (rolník).

V tomto období byl v naší obci založen klub sportovců. Počet členů byl 43. Zakládající členové Bittman Josef, Fiala Otakar, Pokorný Václav, Mašek Josef, Skalický Václav a 
Kibic Josef. Klub získal hřiště z pozemku dvora. Činností klubu se trošičku pozvedla kultura obce.

Pracující obyvatelé se po válce stávkami domáhali vyšší životní úrovně. Podle záznamů vstoupili zaměstnanci dvora několikrát do stávky. Vymohli si na nájemci dvora Bayerovi nové smlouvy a proti ostatním dvorům v okolí měli o 40 korun měsíčně vyšší plat. Podle zákona proběhla v roce 1923 parcelace. Řád Maltézských rytířů za dvůr Březiněves dal státnímu pozemkovému úřadu v Praze dvůr v Motole. Touto výměnou měl být místní dvůr ušetřen od parcelování. Parcelování se provádělo dvakrát. Roku 1923 byly přiděleny 15 uchazečům parcely přímo od Maltézského řádu.

Na podzim roku 1923 se pro nedostatek pochopení sportu rozpadl místní sportovní klub a hřiště bylo zoráno.

V roce 1924 se k účelu elektrizace v obci založilo družstvo pro rozvod elektrické energie, zapsané jako společenstvo s ručením omezeným.

Roku 1927 proběhly volby do zastupitelstva. Za jednotnou frontu byli zvoleni: starosta obce Zvěřina Alois, náměstek Pokorný Bedřich, členové – Kolínský František, Pokorný Václav, Jirásek Jan, Jirásek Václav, Akrman Václav a Tejnecký Josef. Za stranu Československou sociálně demokratickou Bittman Josef, Kuchař Josef, Mašek Josef a Luxík Vladimír. Podle výpovědi tehdejšího starosty obce pana Zvěřiny se při přebírání obecního inventáře od odstupujícího starosty Jiráska ztratilo mnoho dokumentů, včetně historické knihy obce.
V roce 1931 se několik občanů obce, včetně starosty Zvěřiny, rozhodlo založit Sbor dobrovolných hasičů. Za účasti 29 přihlášených členů se dne 22. února konala první valná hromada. Sbor dobrovolných hasičů měl při svém založení 15 činných a 14 přispívajících členů. Zvolený výbor Kolínský František (starosta), Fiala Ladislav (jednatel), Pačes Bohumil (velitel), Buzek Jan (garážmistr), Kudera Václav (pokladník), Luxík Vladimír (samaritán), Zvěřina Alois ( přísedící), Fiala Otakar (přísedící) a Elstner Max (přísedící). V tomto roce se také konalo slavnostní předání hasičské zbrojnice a automobilní stříkačky.

V roce 1931 začal v naší obci provozovat kolářské řemeslo pan Penc Václav. Svou provozovnu měl v domě číslo 3. V noci z 31. srpna na 1. září roku 1932 za velké bouře a deště, zapálil blesk chalupu čp. 12 Jaroslavu Mázlovi. Oheň se rychle šířil na další hospodářské budovy, které byly plné nevymláceného obilí a sena. K ohni se ihned dostavil místní sbor hasičů a začal zachraňovat drůbež, dobytek a vše, co se dalo zachránit. Stříkačka však vypověděla službu, protože se rozmačkalo kuličkové ložisko. Místní sbor si však rychle vypůjčil stříkačku z Ďáblic, ale i přes veškerou snahu lehlo vše popelem, vyjma malé části obytného stavení.

V roce 1932 a to 11. listopadu byl opět založen sportovní klub. Dvakrát se již rozpadl, přesto všichni doufali, že třetí pokus dopadne dobře a klub vydrží do dalších let. Klub měl 16 činných a 9 přispívajících členů. Zásluhou pana Krpálka Jana, Pokorného Václava a Fialy Zdeňka získal klub z pozemku od dvora hřiště. Toto hřiště bylo na poli proti hostinci Bečváře, tudíž na stejném místě jako dnes. Roční nájem za hřiště činil 500 korun. 
Dne 13. listopadu ve dvě hodiny a patnáct minut ráno vypukl další požár v obci. Hořely kůlny dvora naplněné slámou. K ohni se sjelo několik sborů hasičů. Nebylo však v lidských silách tyto kůlny zachránit, a vše lehlo popelem až do základů.

Živnost holičskou a kadeřnickou si otevřel Jiljí Kubec v domku číslo 22. Tato živnost byla v obci velmi vítána, protože od pamětí tohoto druhu byla první.

Roku 1936 dochází k odhalení pomníku padlých v I. světové válce. Strana Československá sociálně demokratická z výtěžku sehraných divadelních představení, různých večírků a zábav postavila tento pomník. Celkový náklad činil 5.000 korun a dne 6. července byl památník slavnostně odhalen.

V tomto roce byly v obci velké politické třenice. Tyto sváry měly neblahý vliv na místní občany, kteří se mezi sebou třídili a navzájem si příslušnost k té, či oné straně vyčítali.

Píše se rok 1937 a k stále hrozícímu nebezpečí války ze strany nacistického Německa bylo obcím uloženo zřídit civilní protileteckou obranu. CPO byla rozdělena na skupiny zastírací, asanační, požární a samaritánskou. Velitelem byl ustanoven Vladimír Luxík. 24. září roku 1938 byla rozhlasem ohlášena všeobecná mobilizace. V tak napjaté noci spalo opravdu jen málo lidí, a proto byla skoro celá obec na nohou. Po vsi se tvořily hloučky a hovořilo se o dané situaci. Někteří záložníci z naší obce rukovali ihned, jiní brzo ráno.

15. březen – den začátku všeho utrpení. Den nešťastný a pokoření pro celý český národ. Protektorát Čechy a Morava. Po osmé hodině ranní naší obcí od Mělníka k Praze projely první jednotky německé armády. Za necelou hodinu se proud vozidel netrhl. Sama příroda byla nevlídná. Příšerná sněhová vánice a velký mráz. I přes toto špatné počasí stáli místní občané u silnice a pozorovali rozpínavost německé říše. Mnozí plakali, jiní tiskly pěsti a všem bylo teskno u srdce. V obci se ubytovala německá dělostřelecká baterie. Po celé obci byly ihned vyvěšeny vyhlášky velkých rozměrů, podepsané okupačním generálem, s vyměřenými tresty pro každého, kdo by nějakým způsobem poškodil německou brannou moc. Dne 16. května prohlásil Hitler na pražském hradě říšský protektorát nad zemí českou a moravskou. V obci byly zavedeny polní hlídky, které dnem i nocí hlídaly úrodu. Bylo nařízeno zvýšení zemědělské i průmyslové výroby pro válečné potřeby Německa.

Přemístění obecního úřadu z čísla 12 do čísla 8 proběhlo v roce 1940. Místnost v domě 8 propůjčil zdarma nájemce dvora. Od května do června roku 1941 úřadoval jako starosta obce Josef Bittman. V roce 1942 bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno z důvodu rezignace všech členů. Do správní komise byli jmenováni Kudera Václav a Vytlačil Josef. Tito však funkci nepřijali a vymluvili se na nemoc. Zástupci okresního úřadu Praha-venkov-sever byl pověřen spravováním obce starosta Bittman Josef, téhož roku jmenován i vládním komisařem. Jmenování obecních starostů na vládní komisaře se dělo z rozkazů německých úřadů.

Naši občané po celou dobu protektorátu úmyslně a jednotně bojkotovali vyvěšení německých vlajek s hákovým křížem na svých domech. Četníci z nedaleké ďáblické stanice prohlašovali, že naše obec je Rusko. Měli nad naší obcí dohled, ale mimo stížnosti podané na zdejším obecním úřadě jiné nepodávali.

Hitlerovský nacismus svými nečistými prsty zasahoval i v naší vesničce. Dne 2. prosince 1941 v továrně Junkers ve Vysočanech byl gestapem zatčen pro sabotáž vůči Němcům Oldřich Akrman. Oldřich ve svých 18 letech byl totálně nasazen v této továrně. Byl 14 dní žalářován na Pankráci v Praze, odkud byl převezen do koncentračního tábora Mauthausen. Z koncentračního tábora se vrátil až po revoluci 24. května 1945. V roce 1941 pro sabotáž byl zatčen Josef Sýkora. Pracoval v továrně AVIA Letňany. Bylo mu 18 let a dodnes nikdo neví, jak dopadl. Nebylo žádných zpráv, které by potvrdily jeho smrt ani žádných jiných, které by dokazovaly, že žije. 9. prosince 1942 byl pro podzemní odboj a komunistickou činnost gestapem zatčen Bedřich Čurda. Byl ve věku 38 let a vyučen soustružníkem kovů. Po mučivém výslechu v Pečkárně byl převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde byl 23. února 1943 umučen. V den 27. října roku 1944 v půl šesté ráno, byl zatčen ve svém bytě Ladislav Fiala. Zatkli ho dva tajní gestapáci za ilegální a hasičskou činnost. Po pěti měsících věznění v Pečkárně na Pankráci, byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně. Vězněn byl v malé pevnosti na 4. dvoře, číslo cely 42. Dne 2. května roku 1945 byl umučen.
Němci zavřeli Vysoké školy. Stovky studentů pobili, tisíce jich umučili. Tisíce lidí popravili a statisíce trýznili ve svých pekelných žalářích a kárných táborech. Poněmčovali všechno, co se jen dalo. Vykořisťovali a vykrádali. Tisíce a tisíce lidí honili do práce jako otroky po všech koutech Evropy. Ale přeci jen český národ nezlomili.

27. března roku 1945 byl proveden nálet britskými a americkými letouny na průmyslovou čtvrť Praha – Libeň – Vysočany a okolí. V devět hodin ráno byl v naší obci slyšet hukot spojeneckých letadel. Češi si spojenecká letadla pojmenovali po svém. Letadlům bombardovacím říkali – betonáři, protože bombardovali průmyslové objekty, mosty a skladiště. Letadla bojová pojmenovali na „kotláře“. Tento název vznikl od nimi rozbitých lokomotiv a vlaků. V těsné blízkosti naší obce bylo shozeno 15 trhacích bomb. Jedna bomba dopadla asi 300 metrů od obce směrem k Ďáblicím, po levé straně do polí a další dopadla do polí v blízkosti statku číslo 11. Dalších 13 bomb dopadlo na pole zvané v cihelně, rolníka Kolínského čp. 18. Nálet trval do 11.30 hodin. Obloha byla zatažená a v hustém mraku kouře a prachu. Nebylo nikam vidět, bylo jen slyšet hukot letadel, explose bomb a otřesy země. Musela to být hrůza. Někteří občané byli ukryti ve sklepích, jiní se rozeběhli do polí. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Před koncem války přišli do naší obce ruští zajatci. Prosili o jídlo. Byli zde na vojenských pracích a ubytováni byli v zajateckém táboře v Líbeznicích . Občané obce je radostně vítali a hostili. Přicházeli většinou v neděli pod dohledem německého vojáka. Ženy v obci s tím už počítaly a co mohly, pro ně přichystaly. Zabalili vždy i něco pro ostatní v táboře.

Šest let utrpení a bídy, šest let víry ve vítězství práva a pravdy, šest let strašlivé války rozpoutané smečkou hitlerovských vrahů, po útisku, zatýkání, žalářování a bestiálního mučení v koncentračních táborech našich nejlepších lidí. Po těchto šesti letech přichází pro Čechy nejšťastnější den 5. květen 1945. Ve dnech 5. – 9. května povstala celá Praha a s ní i český národ, aby dokázal celému světu, že nečeká, až ho jiní osvobodí. V naší obci v sobotu 5. května nikdo nepracoval. Od časného rána se soustřeďovali lidé do hloučku a bedlivě sledovali situaci. Po výzvě pražského rozhlasu se místní občané zúčastnili útoku na německý sklad zbraní v kruhové cihelně u silnice Březiněves – Líbeznice. Lidé z celého okolí odzbrojili německé vojáky a zbraně si rozdali. Do naší obce bylo přineseno 6 vojenských pušek a 7 automatů. Dále dva lehké kulomety, 2pancéřové pěsti a 3.000 nábojů. Předseda revolučního výboru Vladimír Strejček z čp.5, byl jmenován do této funkce 4 týdny předem. Toto jmenování však bylo tajné, v zájmu bezpečnosti. Odpoledne byli všichni občané schopní zbraně svoláni do hostince Bohumila Vokálka a utvořili revoluční výbor. V hostinci u Bečvářů byla zřízena samaritánská služba. Po dobu revoluce se na křižovatkách cest a polí držely hlídky po dvou ozbrojených mužích. Hlídky měly za povinnost zabránit přepadnutí obce od německých žoldáků. Pro doručování zpráv byly stanoveny spojky. Motocyklovou spojku zastával Jindřich Fiala. Po čtyři dny hrozného napětí poctivě a věrně drželi občané stráže. Brzy ráno 9. května došla do naší obce zpráva, že jsou Rusové už tady. Ve skupinách lidé spěchali do vedlejší obce Zdiby, ke státní silnici, uvítat a pozdravit Rudou armádu maršála Koněva. Po deváté hodině dopoledne, projely naší obcí první ruské tanky. Od vypuknutí povstání bylo zataženo s občasnými přeháňkami, ale 9. května se obloha vyjasnila a slunce svítilo od samého rána. Krásný obraz se naskytl u hlavní silnice, kde stáli místní občané od nejmladších, až po ty nejstarší. Mnoho očí slzelo radostí. Některé tanky zde zastavily a místní děvčata na ně naskakovala, aby se mohla projet po okolí. Ve večerních hodinách se někteří ruští vojáci zdrželi a v dosti rodinách si spolu připíjeli k vítězství.

Průběh povstání v naší obci. Ze 4. na 5. května byly na orientačních tabulích u silnice zabarvené německé nápisy a vůbec všechno v německém jazyce. Večer 5. května byly na konci obce postaveny z vozů barikády. Silné barikády měla obec Líbeznice. V naší obci však byly překážky méně účelné, proto byly 6. května odstraněny. Na domech byly vyvěšeny Československé vlajky, které ušily místní ženy. Revoluční výbor zajistil německý majetek rodiny Bayerových a tato rodina byla odsunuta do sběrného tábora v Ďáblicích.

18. května se v hostinci u Bečvářů konala veřejná schůze, kde byl zvolen 12. členný místní národní výbor. Předsedou byl zvolen Skalický Karel a místopředsedou Ženíšek Josef. V tomto roce se v naší obci též založil Svaz české mládeže a předsedkyní byla zvolena Růžena Skalická.

19. června se v obci v počtu 79 mužů usadila posádka zásobovacího oddílu rudé armády. Pobyla pár dnů a chovala se velice přátelsky. 17. června časně ráno z obce odjela.

Rok 1946 přinesl pro naši obec vybudování nového veřejného osvětlení. Podél hlavní silnice bylo postaveno celkem 14 pouličních lamp. K potřebě pracujících žen byla vybudována mateřská školka, která byla prozatím umístěna v jednom pokoji domu číslo 1. a později přemístěna do čísla popisného 8. K potřebě dětí byla později přidělena i zahrada. Rok 1947 začal velmi nevlídně. Nebylo pamětníka, který by zažil krutější zimu. Teploty se pohybovaly okolo -28°C. Z 1. na 2. března byla obrovská vánice a na silnici bylo naváto 1.5 m sněhu.

Únorové události roku 1948 zároveň znamenaly konec demokracie v Československu na dlouhý čas. Komunistická strana pod Gottwaldovým vedením plnila Stalinovy rozkazy, opustila předvolební heslo o specifické československé cestě k socialismu a postupovala podle sovětského vzoru. Bylo provedeno důsledné znárodnění všech podniků a živností bez náhrady a násilná kolektivizace zemědělství. Vznikala Jednotná zemědělská družstva a byla zahájena výstavba těžkého průmyslu. Zásadní ekonomické změny způsobily hospodářské problémy. Měnová reforma v roce 1953 vedla k ochuzení širokých vrstev obyvatel.

21. srpna 1968 obsadily armády pěti zemí Varšavské smlouvy Československo, pod záminkou ochrany socialismu. Tyto události se bohužel dotýkaly i naší obce. Dle pamětníků i v naší obci docházelo ke střetům názorů, ale nevyúsťovaly ve větší konflikty. V této době u nás v obci fungovala víceméně jen rada MNV a ta se snažila udržovat chod obce v únosných mezích. Obsazení republiky armádou naši občané odsuzovali. Po uklidnění situace se vše pomalu dostávalo do normálu.

70 – 80 léta nejsou bohužel ještě podrobně vypracována. Jak jistě víte, kronika obce končila rokem 1948 a od té doby nebylo učiněno žádných zápisů. Studováním různých písemností se pomalu skládají střípky minulosti, aby se mohly dopsat do nové kroniky. Jistě mi dáte za pravdu, že přeskočit 60 let historie obce nelze, proto se snažíme o doplnění všech možných informací. V tomto období bylo učiněno mnoho pro naši vesničku. Postupně byly vybudovány a vyasfaltovány všechny ulice a chodníky v obci. Provedla se povrchová kanalizace. Vyměnilo se staré osvětlení za nové, výbojkové, vybudovala se studna u kabin na místním hřišti a byly dokončeny sportovní kabiny. Kynologové dokončili svou stavbu klubovny. V obci byla jedna prodejna potravin a jeden hostinec. V roce 1974 jsme byli jako obec přiřazeni k Praze a rázem se z nás stala Praha – 8 – Březiněves. Vzhledem k tomu došlo k přejmenování všech ulic v obci. Pro děti bylo vybudováno dětské hřiště u hasičské nádrže, kde byly různé prolézačky a houpačky. 5. a 6. června roku 1981 proběhly volby do místního zastupitelstva. Předsedou byl zvolen Jaroslav Volráb, tajemník Ing. Vladimír Jisl. Další členové Jaroslav Deutschmann, Pavel Svoboda, Vladimír Gibic, Antonín Mařík, Jiří Souček, Petr Luka, Ing.Jiří Haramul, Zdeňka Mikolášová, Marie Přibáňová, František Zbořil, František Vajer, Miloslav Kvapil a Ing. Quido Krump.

80 – 90 léta v naší obci nebyla jednoduchá. V akcích „Z“ se postavilo mnoho staveb pro blaho obce. Byla vybudována a zprovozněna moštárna v roce 1986, provedla se přístavba kabin TJ Sokol Březiněves. Vybudovaly se dva tenisové kurty a v roce 1980 byla zkolaudována požární zbrojnice.

Listopad roku 1989 přinesl zlom v celé naší společnosti. Toto období zanechalo na naší obci spoustu negativních změn. Kulturní život v obci zcela zanikl, protože přestaly pracovat veškerá sdružení, či svazy. V tomto směru se život v obci naprosto pozastavil. Každý vyčkával, jak vyhrocená situace dopadne a všude se hovořilo jen o „Sametové revoluci“. Po změně režimu proběhly volby do zastupitelstev. I u nás si tak občané mohli zvolit podle svého nejlepšího uvážení vhodné kandidáty, kteří budou plnit jejich požadavky a přání. Starostou obce byl v roce 1990 zvolen Antonín Janoušek. Bohužel se z tohoto období se nezachovalo moc dokumentů, proto i celkový přehled zastupitelů schází.

90 - 2000
Po stránce stavební bylo toto období dosti plodné. Vzhledem k otevření blízké skládky komunálního odpadu, dostala naše obec finanční náhradu. Z těchto prostředků se obecní úřad rozhodl veškeré inženýrské sítě položit do země. Zhruba v polovině tohoto období vypadala naše obec jako jedno velké staveniště. Samé výkopy a bahno. Do země se pokládalo elektrické vedení, provedla se hloubková kanalizace, plynofikace obce a v neposlední řadě i připojení na městskou vodu. Po dokončení všech výkopových prací přišla na řadu konečná podoba ulic. Položením zámkové dlažby a ohraničením trávníků kolem každého domu, skončilo ošklivé a problémové období. Naše obec vypadala opravdu krásně a touto úpravou pozvedla bydlení v obci ještě na vyšší úroveň. Další stavby se týkaly spíše dětí. Bylo postaveno víceúčelové hřiště u obecního úřadu. Dětské hřiště I. A dětské hřiště II, která jsou určena našim nejmenším. Zde jsou různé prolézačky, houpačky, pískoviště a klouzačky. Prostě vše, co patří do dětského ráje. Další naplánovanou a provedenou stavbou byl rybník zvaný „Pokorňák“. Došlo k vybagrování bahna, zpevnění hráze, zhotovení výpustě a vybudování umělého ostrůvku uprostřed. Ke konci volebního období byla zhotovena nová střecha na hostinci „Pod Lipami“. Provedla se demolice čísla popisného 4, nebo-li poustka, pro havarijní stav budovy.

Volby v roce 1994 přinesly tento výsledek. Starostou obce byl zvolen Ing. Zdeněk Procházka, místostarosta Antonín Janoušek. Další členové – paní Heřmanová, Hejcmanová, pan Fiala, Zamazal Václav, Ing. Horáček, Ing. Smola a Ing. Frýdl.

V roce 1998 proběhly další volby a zastupitelstvo se změnilo. Starostou obce byl zvolen Skořepa Jiří, místostarostou Nepraš Zdeněk. Další členové – Franěk Martin, Fraňková Marcela, Řápková Marie, Štekerová Věra, Hradecký Jan, Svoboda Jaroslav a Nulíček Ladislav.

2000 – 2005
Nové milénium a s ním přichází i nové zastupitelstvo. V roce 2002 bylo zvoleno celkem 9 členů. Starostou obce se stal Ing. Haramul Jiří, místostarostou Korint Zdeněk. Další členové Adamik Ondřej, Ing. Vocel Jan, Jaroslav Deutschmann, Bendová Lenka, Nováková Helena, Skořepa Jiří a Ing. Vladimír Jisl. Toto zastupitelstvo vzalo vše pořádně od podlahy. Začaly se zhotovovat plány obce do budoucna a nechala se vypracovat urbanistická studie obce. Dochází k rekonstrukci vnitřní části obecního úřadu, zhotovení bezpečnostního systému, zřízení počítačové sítě v knihovně, změna elektrického vytápění na plynové a vybudování archivu v sklepních prostorách úřadu. Provedla se rekonstrukce sálu v hostinci Pod Lipami, který byl již v katastrofálním stavu. Oprava stěn, parket, stropu, položení nového lina v přísálí a oprava ventilace. Nakoupilo se nové vybavení sálu (stoly a židle) a nyní je sál na velmi dobré úrovni. Za přispění MÚ se rekonstruuje budova Sokola. Nová střešní krytina, odvodnění celé budovy a úpravy vnitřní části kabin přispějí k dalšímu využití této budovy. V tělocvičně byl položen nový koberec a byly zde umístěny posilovací stroje. V suterénu budovy byla vybudována odpočívárna po saunování a byla zakoupena nová saunová kamna, jelikož ta stará již nevyhovovala. Tuto saunu využívají nejen sportovci, ale také ženy, které chodí cvičit do tělocvičny. Tato tělocvična je využívána i dětmi, které chodí cvičit dvakrát týdně. Toto zastupitelstvo se také zasloužilo, že se zhotovuje znak a prapor obce. Přes mnohá úskalí, která provázela jednání s heraldiky a magistrátem hl.m. Prahy, se podařilo tuto věc dovést ke zdárnému konci a již v letošním roce se bude moci naše obec pochlubit svým znakem a praporem. Vybudoval se přechod v horní části obce a zároveň se vybudovala i autobusová zastávka, aby lidé z horní části obce nemuseli tak daleko na autobus. Jako obec máme své internetové stránky, kde se objevují veškeré informace týkající se obce a tři vývěsní tabule, z toho úřední deska je umístěna u autobusové zastávky v centru obce.
V dalším období je naplánována spousta akcí. V první řadě je nutno podotknout, že je již zhotovena nová socha svatého Jana Nepomuckého, která bude umístěna zpět do parku. Tento park však projde celkovou rekonstrukcí dle vypracovaného projektu, k blahu a prospěchu obyvatel. Dále je naplánována rozsáhlá rekonstrukce požární nádrže, včetně bývalých tenisových kurtů a víceúčelového hřiště. Započaly též práce v suterénu budovy místního úřadu, v nevyužitých prostorách, které se změní ve služby pro obyvatele v podobě pedikůry a manikůry. 
V pokročilém stavu jsou stavební práce v bývalé moštárně, která bude v budoucnu sloužit jako posilovna a relaxační centrum.
V jarním období se začne s výsadbou nových mladých stromů kolem fotbalového hřiště. Staré topoly byly dle tří znaleckých posudků již staré, nemocné a nebezpečné vzhledem ke stáří přes padesát let. Tyto topoly se na sklonku loňského roku pokácely.
Kultura obce se též pozvedla. Pracuje zde několik klubů a spolků. V roce 2000 byl založen Klub žen, který se zaměřil na kulturu pro děti, ale i pro ostatní spoluobčany, spolek tenistů, který se snaží o obnovu zničených tenisových kurtů, spolek rybářů, jenž se stará o rybník „Pokorňák“ a zahrádkáři, ti se starají o okolí pomníku padlých a pořádají různé přednášky pro občany na téma zahrada. Sbor dobrovolných hasičů se také zapojil do kulturního dění v obci.

Vážení přátelé, snažila jsem se zmapovat veškerý osud naší obce, který byl nějakým způsobem zaznamenán, nebo se podařilo několik střípků vypátrat. Věřím, že vás potěšil průvod dějinami naší vesničky a že je patrno, jak naše obec vzkvétá a rozrůstá se ve všech možných směrech. Jako kronikářka obce jsem se zde narodila a snažím se o doplnění všech možných informací, které ještě chybí. Veškeré dostupné materiály najdete také na internetových stránkách, kde se vše průběžně doplňuje.