Úvod Kronika

Stará kronika - úvod

Období: stará kronika -úvod

Úvod do přepisu staré kroniky dle původní verze. Veškeré písmo je autentické a neopravené.
Obrázky jsou naskenované od původního autora.

Vážení spoluobčané, každý kronikář má za úkol dát starší kroniky do elektronické podoby. Činím tak a postupně Vás zavedu do tajů naší staré kroniky. Věřím, že zápisy se Vám budou líbit a zjistíte zajímavé věci ohledně naší obce.

KRONIKA OBCE BŘEZINĚVSE

Okres Praha – venkov sever

Kronika jest založena r. 1947.

Čítá 360 stran
Letopisecká komise
Mašek Josef

břízy
ÚVOD

Roku 1934 za starosty obce Josefa Bittmana po usnesení obecního zastupitelstva, byla tato pamětní kniha koupená za obnos 110 Kč 80 haléřů. Od roku 1934 bylo místním obecním zastupitelstvem zvoleno několik obecních kronikářů, ale žádný z nich svěřenou mu funkci nevykonával. Dle obecních záznamů z roku 1923 za starosty obce Jana Jiráska, se již pamětní kniha obce psala. Pamětní kniha z té doby není k nalezení.
Tato pamětní kniha jest založená r. 1947 na podnět místní osvětové rady, která svůj návrh předložila místnímu národnímu výboru a dne 19. ledna 1947 místní národní výbor návrh schválil.
Vše, co jest v kronice vepsáno z uplynulých let do roku 1947, jest podle uchovalých úředních zápisů a podle zápisu obecních i soukromých. Dále z výpovědi starých místních pamětníků a od občanů, jenž mají v obci stálý a dlouhý pobyt. 
Obec v 21 popisných číslech stála po staletí. Svého rozmachu stavebního, nabyla v letech poválečných první světové války roku 1918. Dějiny naší obce není možno rozděliti na dobu před první světovou válkou r. 1914-1918, kdy jsme přináleželi k říši Rakousko-Uherské a na dobu po válce, kdy naše země se od Rakousko-Uherské říše osvobodila a stala se samostatnou republikou Československou.
V obci není žádných pamětních zápisů. Kronika obce do roku 1947 jest napsaná jen zhruba.


Můj životopis


Dne 13. ledna 1947 jsem byl místním národním výborem jmenován kronikářem naší obce.
Narodil jsem se dne 13. srpna 1898 ve Velké Bášti okres Praha venkov-sever. Můj otec a matka sloužili v tamnějším dvoře pod deputát. Do naší obce jsem se přistěhoval s rodiči r. 1901, do místního dvora, kde otec dělal šafáře. Vychodil jsem pětitřídní obecnou školu v Ďáblicích. V roce 1913 jsem šel do učení na soustružníka kovů. Řemeslu jsem se vyučil a dosuť v něm pracuji. Za říše Rakousko-Uherské r. 1916 jsem byl odveden k vojsku a sloužil u 19. dělostřeleckého pluku. Ve válce jsem byl na frontě Ruské a Italské. Po rozpadnutí Rakousko-Uherska jsem v naší republice sloužil u 3. polního pluku a zúčastnil jsem se osvobození Slovenska. V roce 1920 jsem byl z vojny propuštěn. Roku 1926 jsem se oženil s Antonií Vraždovou z Byškovic. V manželství máme jedno dítě dceru Hanu. V obci jsem usídlen od roku 1901 a bydlím zde nepřetržitě. Obec mám rád a jsem zde spokojen. Trpím žaludeční chorobou a přece život mám rád. Se svými sousedy se dobře snáším a co máme naše domky vedle sebe postavené nikdy nedošlo k nějakým nesrovnalostem mezi námi. 
Prosím čtenáře této knihy, aby nedostatky v této knize k mému malému vzdělání mě byli prominuty.

V Březiněvsi dne 15. května 1947
Václav Pokorný čp. 53
Obecní kronikář

Naše obec

Obec Březiněves leží severně od Prahy. Okolní obce jsou: Východně obec Třeboratice, jižně obec Ďáblice, západně obec Zdiby, severně obec Líbeznice. Nadmořská výška 260 m. Plocha 305 ha. Pošta Velké Čakovice od roku 1929 pošta Ďáblice. Stanice dráhy městys Čakovice. Přifařena do Líbeznic. Přiškolená do Ďáblic, Obecná škola Ďáblice. Od roku 1943 újezdní měšťanská škola Čakovice.
Obec jest obcí politickou i katastrální. Obecní zastupitelstvo do roku 1919 osmičlené. V obci bylo nejvyšší číslo popisné 21, skutečně bylo čísel 19. Čísla 5 a 15 v obci nestála. Jméno Březiněves nejspíše povstalo od březiny (březový les). Obec spolovicí lesa Ládví a s dvorem Hovorčovice okres Brandýs nad Labem patřila komendě křižovníků svatého Jana s bílou hvězdou v Praze (klášter Johanitu u Matky Boží konec mostu na Malé Straně). Řád ten uvedl do Čech král Vladislav II. roku 1159 a daroval mu hned při začátku statky s mnoha jinými i Březiněves. V husitských válkách přišla obec do rukou světských; roku 1436 zapsal ji císař Zikmund Václavu Cvokovi (jinak též Vaněk Cvoček) ve 200 kopách gr. (asi 1000 K). Týž byl měšťanem novoměstským a konšelem v letech 1430,1432 a 1436. Roku 1451 a 1452 byl purkmistrem Nového města pražského. Po smrti císařově hlásil se o zboží to Cvok i výše jmenovaný řád. Zmatek tento, jeho i mnohé jiné urovnati měla komise od Jiřího z Poděbrad k tomu zvláště zřízená. Čteměť o sporu v Registrech zápisův r.1454 takto: Jan Sosnovec ukázal nám list od Václava Cvoka jemu svědčící s císařským majetkem na 200 kop gr. témuž Cvokovi, v zástavě těch peněz ves řečenu Březiněves křižovníkuov Matky Boží s Malé Strany s úroky, platy, požitky, s rychtářstvím i se vším, což k tomu přísluší, jakož týž list šíře svědčí, jehož datum v Praze léta 1436 v středu před sv. Ondřejem. Od krále Ladislava dostal řád svatojánský privilegium, kterým se mu dopouštělo odcizené statky vypláceti ze zástav. Pokud známo ze zachovalých pamětí, užito práva toho jen k vyplacení vesnice Březiněvsi. Roku 1461 vyplatil klášter toho zboží od Heřmana Sirotka ze Zhořce, kterému byl r. 1455 zápis Václav Cvok postoupil ve 200 kop gr.
Roku 1459 tu jakýsi Jan prodal dvůr (zajisté jiný, než klášterní) z dědinami, s pluhem, s branami, s husami, s příslušenstvím toliko za 35 kop, Nitě Voštnikové a muži jejímu a to proto jim slevil, aby ho chovali a živnost mu dávali až do jeho smrti; litkup pivše toho mu nezdrželi, nebo pobravše svrchek, dvůr prodali a jeho ven vyvezli a na ulici v Praze u veliký mraz položili.
V bouřích bělohorských zmocnili se stavové Březiněvsi s blízkými Ďáblicemi a prodali r. 1620 Janu nejstaršímu Petráčkovi z Vokounštenia, měšťanu Starého Města pražského, za odhadnou cenu 19.348 kop.míš. Sumu tu zaplatil Petráček a na 3.751 kopu,které teprve r. 1621 o sv. Jiří do berně stavům dodati měl. Statky tyto musel ale po bitvě Bělohorské beze vší náhrady vrátiti duchovenstvím dotčeným. (Viz Ďáblice) Petráček (až na 300 kop) prodal l. 1630 v Březiněvsi dvůr řečený „Rejtorský“ s krčmou řečenou „Bílou“, ležící na gruntech kláštera Melitenského, Mikoláši Kekulovi, rytíři ze Stradonic a manželce jeho Markétě Aleně, rozené Vostrovcové z Kralovic. Kekule zúčastnil se osobně výpravy válečné stavu povstalých, byl pokutován a zavázal se při komisi trancanctionis dne 21. července 1627 za provinění své složiti pokutu 600 zl. rýnských. Avšak oddal se l. 1631 při vpádu saském pod kurfiřta saského k službě vojenské a zemřel brzy v Perně, neobdržev pardonu. Proto odsouzen byl při komisi konf. Fridlanské 16 ledna 1634 všeho jmění. Jeho dvůr Březiněvsi z olovice ujat byl k ruce Albrechta z Valdštejna, kdežto při druhé polovici vdova Kekulova až do své smrti byla zanechána. 
Po smrti Albrechta z Valdštejna ujal se Vilém Vratislav, hrabě z Mitrovic, velkopřevor řádu melitenského, dotčeného dvora zcela, ačkoli polovina na sestru zemřelé vdovy Kekulovy Annu Marii Vostrovskou právem nápadním přijíti měla. Avšak tato marně se domáhala l. 1636 práva svého. Ani její dědicové nepořídili ničeho, neboť priorát řádu jmenovaného byl v držení dvoru l. 1691, kteréhož roku velkopřevor vyzván byl od komory české, aby se s ní stranu toho majetku porovnal. 
Roku 1788 byla ode dvoru 1/3 polí emfyteusována (rozprodána). Dle sčítání r. 1910 obec čítá 21 popisných čísel 254 obyvatelů národnosti české, vyznání římskokatolické.
Na stránce sedm: Jméno Březiněves nejspíše povstalo ……….. jest opsáno z věstníku okresu Karlínského (obec r. 1924 k němu náležela). Tento zápis pro hasičský věstník byl propůjčen s kroniky okresu Karlínského. Dle výpovědi okresního kronikáře, ředitele měšťanské školy Josefem Čermákem z Ďáblic, který na kronice pracoval, jest to jediný o naší obci zachovalý zápis a jest opsán podle originálu. S knihy kterou mě půjčil okresní kronikář Josef Čermák jest pravděpodobno, že jméno Březiněves od březového lesa pochází.

Povolání obyvatel:

Obyvatele většinou se živili zemědělstvím, takže jsme obcí zemědělskou. Nejvíce zemědělských dělniku zaměstnával místní velkostatek nazývaný panský dvůr. Dvůr do r. 1938 byl majetkem Konventu kněží řádu Maltézských rytířů v Praze na Malé Straně a má čp.1. Dále mu přísluší čp.2, čp.3, čp.4, čp.8, čp.9, čp.10, dva rybníky zvané u revidentu a sedláků, ovocné zahrady: za dvorem, Srchová, za poustkami a park. Celková výměra dvora jest 200 ha, 97a, 194 ha a 50 a orné půdy, zahrad 1 ha 88a, pastvin 14 ha, rybníky 44a, zastavené plochy 1 ha 16a.

Dvůr jest stavěn při silnici Praha – Mělník do obdelníku. Od návsi směrem k silnici z části podle silnice stojí rohová budova o jednom poschodí stavěná z bílého kamene. Zdivo jest 1m silné, stropy jsou klenuté kamenem. V přízemi budovy jest chlev pro hovězí dobytek, v poschodí jsou prostorné byty kterých užívali nájemci dvora. U vchodu ze silnice při chodbě jest malá komůrka o ní se říká že to bylo vězení že byli do něho zavírání lidi, kteří odepřeli jit na robotu a Ti kteří se proti pánu zbouřili. Na rohu budovy pod řimsou proti jižní straně jsou sluneční hodiny. Na střeše budovy jest malá věžička s křížkem, v nichž je zvon. Zvon váží 25 kg, jest na něm odlitý obrázek svatého Josefa, jenž drží na rukou ježíška a latinský nápis S. Joseph (Svatý Josef). Zvonem se zvoní z chodby v poschodí, kde jest od zvonu puštěný provaz. Dvůr různýma hospodářskýma kulnama a stájí jest uzavřen, jsou od něho jedny vrata z návsi a druhé ze silnice.

Čp.2 jest hostinec o jednom poschodí, hostinský byl Antonín Bečvář, říká se mu hostinec u Bečvářů.

Čp.3 byla kovárna, domek od dvora i skovárnou do r. 1926 měl pronajatou mistr kovářský a podkovářský František Pačes. Roční nájemné do r. 1918 bylo 150 korun rakouských k nimž pro dvůr pracoval paušál za 150 korun měsíčně. Od r. 1918 do r. 1926, 1.200 Kč ročně nájem. Čp.3 se říkalo panská kovárna.

Čp.4 dům stavěný z kamene s malými klenutými byty, v nichž bydlí zaměstnanci dvora – deputátníci. Říká se mu poustka, jméno vzniklo v době, kdy se tento dům stavěl.

Čp. 8 stavěný r. 1885 nákladem řádu Maltézských rytířů, říkalo se mu u revidentu. Jméno vzniklo po úředníkovi zaměstnaného u dvora, který v něm bydlel a jemuž náležel titul revident.

Čp.9 jest malý domek o čtyřech bytech, obydlený zaměstnanci dvora. Dvůr domek koupil od zemka za 1.000 zlatých.

Čp.10 jest bývalý statek. Bývalý hospodář se jmenoval Blažej, takže starší lidé říkají Blažejův statek. Dvůr statek koupil i spoli za 12.000 zlatých. Bydleli v něm zaměstnanci dvora. Do r. 1945 žil v naší obci potomek Josef Blažej a téhož roku zde zemřel ve věku 84 let.

Čp.6 jest malý domek, vlastníci jsou Josef Fiala s manželkou Annou. Domek koupili r. 1897. Roku 1909 domek vyhořel a téhož r. nechali manžele Fialovi postaviti nynější domek. Josef Fiala povoláním mědikovec bydlel v naší obci od r. 1897. Zemřel r. 1929, čísle popisném 6.

Čp.7 jenž vlastní Antonín Akrman s manželkou Annou. Otec Antonína Akrmana usídlil se v obci r. 1875, domek koupil r. 1895 za 600 zlatých. Antonín Akrman, povoláním zedník, domek zvnitřku přestavěl a dal taškovou střechu. Stará střecha byla ze šindele. Rod Akrmanu sídlí v obci od r. 1875.

Rybník revidentu jest u čísla popisného 7 a 8, jméno vzniklo způsobem jako čp.8. Rybník sedláků je čp. 11. Dle pověsti místních starých občanů rybník byl vsazenými kameny do břehu rozdělen na dvě poloviny.

Rybníky 
– (Kamen skutečně v břehu u zahrady byl při kladení odvodňovacích rour, které vedou ze dvorského sklepa do rybníka vykopán.) Jedna polovina prý náležela sedláku čp.10, druhá polovina sedláku čp.11, proto se říká sedláků rybník. Rybníky jsou bahnité- kalná voda. Napájí se při tání sněhu a při bouřkách.

Zahrady 
Zahrada jmenovaná za dvorem, sousedí se dvorem, jméno pochází od dvora. Zahrada za poustkami – jméno pochází od domu poustka s nimž sousedí. Zahrada Srchová má jméno po bývalém zakladateli a mejiteli Srchovi. Náležela čp.10.

Park od dvora je oddělen vozovou cestou a jest ze všech stran ohražen. Strana z návsi jest oplocena dřevěnými tyčkami. Podel čp.2,3,4, jest ohražen kamenou zdí. Ze zahradou za poustkami jest oddělen drátěným nízkým plotem. V polovině parku od dvora rostou různé lesní stromy, jasany, břízy, duby atd. Druhá polovina jest osazená okrasnými keři, květinami a zčásti ovocnými.

Park 
Ve středu parku jest malé umělé jezírko. Voda do jezírka vtéká položenými odvodňovacími rourami z polí od Zdib. Po levé straně jezírka byly kašny a vodotrysk na různých místech u pěšin různé kamené sochy. Roku 1912 byly sochy odvezený. U vchodu parku stojí z pískového kamene na podstavci socha svatého Jana Nepomuckého. Podstavec jest vysoký 1m30cm socha měří 2m. Na kamenu jest vytesán latinský nápis
SQNGRO JOANNI NEPOMUCENO
E PONTE ANTIROR
PRAGEENS I DET VRBATA.
PONS SIS PER VARIAS VITAE
MORTISQUE PROGELIAS
OPTÄTUM AD PATRIAM
PERTICISMS. ITER
Překlad: Svatému Janu Nepomuckému
Ze starého mostu pražského - Vrbata. 
Buď nám mostem v různých bouřích
Života a smrti, abychom se dostali
Na žádoucí cestu do vlasti.
Největší stromy v parku jsou jasany z nichž 3 v objemu kmene měří: 3m20cm, jeden 3m70cm a dub, který v objemu měří 3m5cm. Stáří stromů odborníci odhadují na 150 roků. Park byl a jest veřejnosti nepřístupný, užívalo jej panstvo dvora (nájemníci), jest útulný, tichý a hnízdí v něm hodně ptactva, kosi, drozdi, pěnkavy, sýkorky.

Nájemci dvora 
Maltézský řád na dvoře nehospodařil a dvůr pronajímal. Po dobu 80 roků měl dvůr pronajatý rod Bachofnu. Poslední z rodu Kárl fon Bachofen. Rod Bachofnu pocházel z Rakouska, byli rakouští Němci, česky nemluvili ani se nesnažili. Kárl fon Bachofen byl svobodný r. 1908 skončil sebevraždou. Od r. 1908 do 1913 měl dvůr pronajmutí Štelvák, příbuzný Bachofna. Od r. 1913 dvůr měl pronajmutí Bayer Wilhelm, švagr Štelváka. Všichni tito nájemci byli Němci Nájemce Bayer pocházel z blízké obce Kojetice, kde se narodil a byl majitelem zámku. Své děti dceru Ilsu a syna Otu vychovával pouze německy a ti dovedli česky to co se naučili od českých u nich služebných. Ilsa se v naší obci provdala za němce Steinera, který se sem přiženil, jejích dvě děti čtyřletá dcera a tří letý syn neuměly vůbec česky, měly německé vychovatelky. Bayer byl nájemce dvora do r. 1945.
Maltézský řád v pronájmu dvora dával přednost výhradně němcům. Po dobu více 80 let dvůr pronajatý měli němci. Nájemci byli vždy v obci nejbohatší a do r. 1918 si udržovali vrchnostní právo v obci. O finančních záležitostech a o tom co se chtělo v obci podniknouti museli býti řádně informováni a dáti svolení. V obecním zastupitelstvu měli svého některého úředníka, který vždy byl obecním radním.

Čp.11 jest v obci největší selská usedlost o 19 ha 62a 58m2 orné půdy. Majitel Václav Pokorný. Na statku do r. 1926 hospodaří sám majitel. Dle záznamu chlévy a kulny jsou stavěny r. 1848, domácí stavení r. 1878. Stavby r. 1848 a 1878 jsou z bílého kamene, zdi 1m silné. Statek koupil děd Václava Pokorného od Řepky r. 1886. U statku je ovocná zahrada o výměře 30a. Roku 1928 -1929 vymrzla u něho višňovka o výměře 56a. Za Řepky polovina polí byla odprodána. Dle pověsti tento statek býval zemanů, měli výsady, nemuseli na robotu a náležela mu polovina sedlákova rybníka.

Čp.12 jest chalupa o 8ha 60a 7m2 orné půdy. Majiteli od r. 1920 jsou Jaroslav Mázl s manželkou Annou. Do r. 1920 majiteli Jan Čmerda s manželkou Kateřinou, kteří do téhož roku na chalupě hospodařili. Jan Čmerda se v obci narodil r. 1857 chalupu dědil po svém otci Václavu Čmerdovi, který se též zde r. 1820 narodil. Roku 1926 bylo podle zákona pozemkové reformy k chalupě od místního velkostatku odprodáno 2ha 0.7m2 orné půdy za 26.306 Kč 81 haléřů. Jan Čmerda po předání chalupy zeťovi Jaroslavu Mázlovi se z obce odstěhoval ku své dceři do Zdib, kde r. 1941 ve věku 84 let zemřel.

Čp.13 jest majetkem obchodníka smíšeným zboží Antonina Žežulika a jeho manželky Marie. Do r. 1924 byl majitelem Josef Šrám, který na tomto čp. hospodařil. V roce 1924 Šrám dům prodal Antonínu Žežulikovi a Kateřině, rodičům nynějšího majitele, pole o výměře 3ha 57a si Šrám ponechal. Antonín a Marie Žežulikovi od rodičů r. 1933 za 28.000 Kč dům odkoupili. Kateřina Žežuliková zemřela r. 1933 ve věku 56 let. Antonín Žežulik manžel Kateřiny zemřel r. 1939 ve věku 63 let. Oba zemřeli v čp.13.

Čp.14 tvoří společně statek o 16 ha 84a orné půdy. Majitelem Bedřich Pokorný Do r. 1931 majiteli rodiče Bedřicha, Josef a Antonie Pokorná. Obě tato čísla koupil děd Josefa Pokorného r. 1885. Čp.14 jest vystavěno r. 1913 nechali jej vystavěti Josef Pokorný s manželkou Antonií. Na místě čp.14 stávala chalupa pod šindelovou střechou, která vyhořela.

Čp.16 se všeobecně říkalo a říká chalupa. Jméno je udržováno z doby, kdy na chalupě se samostatně hospodařilo. Role nyní jsou připojena k čp.14. V chalupě bydlí některé místní rodiny. R. 1931 zemřel Josef Pokorný ve věku 69 let, r. 1943 zemřela Antonie Pokorná. Oba zemřeli v čp.14.
Za těmito oběma čísly se říkalo za Žandovými. Jméno Žanda jest přezdívka a vzniklo následovně: Ve starém čp.14 hospodařil Jan Franta, manželka Frantová si nepřála aby byla svým jménem Frantová jmenována. Proto ji místní občané přejmenovali na Žandovou. Jméno se ujalo, vžilo a dosuď starousedlíci říkají za „Žandovými“.

Čp.17 jest stará chalupa 1ha 14a orné půdy. Do r. 1931 majitelkou Františka Strnadová, od r. 1931 do r. 1935 majetelem syn Václav Strnad. Od r. 1935 majitelkou Božena Strnadová, vdova, která v obci nebydlí od r. 1941 chalupu má v nájmu Bohumil Vokálek, role František Kolínský. Františka Strnadová zemřela r. 1931. Václav Strnad zemřel r. 1935. Oba zemřeli v čp.17.

Čp.18 statek 18ha 45a orné půdy vlastní František Kolínský s manželkou Annoustasií. Do r. 1914 majiteli Josef a Františka Kolínský. Při statku je ovocná zahrada o výměře 45a. Statek po částech byl přestavován, chlévy jsou stavěny v r. 1899, stodola r. 1904. Obytné stavení r. 1928 a nechali jej vystavěti r. 1928 František a Anastázie Kolínský. U statku do r. 1896 byla v provozu cihelna. Cihelna stála na poli, dosud zvaném v cihelně při polní cestě ke Zdibům. V cihelně zaměstnáni byli stále čtyři dělníci, v sezoně více. Stálí zaměstnanci bydleli v domku, jenž stál vedle cihelny a k ní náležel. Cihly byly pálené a výborné kvality. Cihelnu zrušil Josef Kolínský r. 1897. Josef Kolínský mnoho let býval starostou obce. Zemřel r. 1914 ve věku 54 let Antonie Kolínská zemřela r. 1932 ve věku 70 let. Oba zemřeli v čp.18. Rod Kolínský žije v obci od r. 1833 a stále a dosud na tomto statku hospodaří. František Kolínský je třetího pokolení.

Čp.19 statek 15ha orné půdy vlastní Alois Zvěřina s manželkou Marií. Při statkuje ovocná zahrada o výměře 50a. Do r. 1923 majiteli Josef a Marie Zvěřinovi rodiče nynějšího majitele. Obytné stavení jest stavěno r. 1928 a nechali jej vystavěti Alois a Marie Zvěřinovi. Josef Zvěřina zemřel r. 1926 ve věku 76 let, jeho manželka r. 1930 ve věku 76 let. Oba zemřeli v čp.19.

Čp.20 statek o 16ha orné půdy vlastní Václav Kudera s manželkou Jarmilou. Při statku je zahrada o výměře 30a. Do r. 1906 majiteli Václav a Alžběta Kuderovi rodiče nynějšího majitele. Od r. 1886 do r. 1926 majitelkou ovdovělá Alžběta Kuderová. Statek jest po částech přestavován. Obytné stavení r. 1882, stodola r. 1906, koňské stáje r. 1924 chlév pro hovězí dobytek r. 1937. Václav Kudera, otec nynějšího majitele zemřel r. 1906 ve věku 42 let. Alžběta Kuderová zemřela r. 1944 ve věku 74 let. Rod Kuderů v obci jest usídlen od r. 1827.

Čp.21 o 15ha 25a orné půdy jest statek. Při statku je ovocná zahrada o výměře 25a. Jednu polovinu usedlosti vlastní Josef Vytlačil, druhou polovinu Františka Hlaholíková, na statku hospodaří společně. Po r. 1927 jedna polovina majetkem Františka Kostky, druhá polovina majetkem Františka Černého, nevlastního syna Kostky. Roku 1927 zemřel František Černý a jeho manželka se stala vlastnicí jeho polovičky. Po smrti Františka Černého polovičku po Kostkovi vlastnil Hlaholik, který se s Františkou Černou oženil. Po rozejití se v manželství Hlaholíkových Hlaholik svou polovičku prodal Václavu Blažejovi. Roku 1931 tuto polovičku od Blažeje koupil nynější majitel Josef Vytlačil za 200.000 Kč. Vytlačil z části statek z vnitřku přestavěl.

Půda orná 
U všech zemědělských usedlostí jsou pole velice úrodná, hlína ornice diluviální. Rodí se dobře řepa krmná, řepa cukrovka, všechny druhy obilí a všechna píce, brambory, mák, hořčice, řepka, cibul jednoročka, mrkev, u dvora s dobrým úspěchem kukuřice klasy.


Obec o své velikosti čp.21 stála po staletí.
Roku 1785 obec měla 17 domů
Roku 1843 obec měla 21 domů 213 obyvatel 
Roku 1857 obec měla 20 domů 209 obyvatel
Roku 1869 obec měla 21 domů 208 obyvatel
Roku 1880 obec měla 21 domů 245 obyvatel
Roku 1890 obec měla 18 domů 287 obyvatel
Výměra katastru obce r. 1890 508 jiter , zahrady 8 jiter 689 , rybníky 1289 , cesty a silnice 7 jiter 157 , zastavená plocha 2 jitra 1379 náves 1 jitro 310 .
Dle státního úřadu statistického:
Z výpovědí nynějších majitelů selských usedlostí, z pokolení do pokolení děděných, původní staré obytné stavení bylo stavěno z nevypálených z žluté hlíny dělaných cihel zvaných buchet. Stodoly a hospodářské kůlny byly stavěny z dřevěné kostry vymazané žlutou hlínou. Střechy na obytném stavení byly ze šindele na ostatních budovách slaměné došky. Dosud v naší obci statek čp.10 jest takové stavení, jen střechy jsou u něho předělané. Mimo střechy je vše u obytného stavení i stodoly zachováno v původním originálu.(album skupina fot.č.1) poznámka nynější kronikářky – bohužel se žádná alba, na která jsou zde odkazy nedochovala
Obilí do r. 1902 se sekalo kosami. Ke dvoru na výpomoc sekání přijížděli sekáči z hor, jimž se říkalo horáci. Roku 1903 u dvora počali obilí sekat strojemi hrsťovky.

Pěstitelé včel
V roce 1907 pěstovati včely počal Josef Pokorný, rolník čp.11. Měl dva úly a chov rozmnožil na 14 úlů. Při rojení k usazení včel do úlu používal mateřídoušky. Roj při sbírání omamoval dýmem, zvlášť vybraného ztrouchnivělého dřeva (houby). Pozdější pěstitelé: Antonín Bečvář – hostinský, Fiala Josef čp.7. V den půstu o Velký pátek Pokorný místnímu obyvatelstvu prodával med na pomazání jidášů (vdolku).

Studna 
Blízko vchodu do parku na pozemku čp.2 je studna zvaná u Jána. Jméno pochází od blízké v parku stojící sochy Jana Nepomuckého. Jest 17 m hluboká, má velice chutnou vodu. Studni používali z čísel 1,2,3,4,6,9,10. Studna jest majetkem dvora.

Topoly
Po délce obce po obou stranách silnice stálo 36 topolů. Po pravé straně od čp.4 až k panským stodolám po levé straně od meze Fabianky až k čp.12. Topoly byly až 30m vysoké, bylo je vidět ze širokého okolí. Stály v rovných řadách, byly okrasou obce. Cestující, kteří šli přes naši obec, topoly na sebe upozornily a vryly se jim do pamětí. Po stránce propagační, obci velice posloužily. Před světovou válkou r. 1914 za správce dvora Jana Borovičky pro stáří a usychání vršku byla jich část vykácena a r. 1921 posledních šest bylo vykáceno na žádost občanů.

Remízek
Na poli v lukách v místě, co se lomí polní pěšina k Čakovicům, konec zahrady za poustkami stál remízek. Stáří remízku není známo, většina stromů v remízku byly agáty, kaštany i mohutné lípy a duby. Jejich stáří se odhadovalo na 100roků. Na lipách se načesalo velké množství květu. Vletě byl remízek lidmi vyhledáván po práci v něm nacházeli klidný odpočinek. Hnízdilo v něm hodně ptactva. Náležel ku dvoru ve světové válce r. 1917 byl vykácen.

Vznik jména polí 
Podle polní pěšiny k Čakovicům hned za revidentovým rybníkem se říká v lukách. Jméno pochází od luk, které tam dříve byly místo polí. Dále k Čakovicům po pravé straně pěšiny polím od dvora se říká na provázku. Jméno vzniklo, že pole jest uzké a dlouhé jako provázek. Spolem na provázku sousedí pole od statku čp.14, jemuž se říká na ostrůvku. Podle vypravování s pokolení do pokolení majitelu, jméno pochází: při rychlém tání sněhů, sousedící pole a louky byly zatopeny, pole to činilo ostrůvek, doposud se říká na ostrůvku. Po levé straně polní cesty k Třeboraticům, poli se říká v rezervátě. Jméno rezervát pochází: Podle pověstí a potvrzením místní pamětnice Marie Jiráskové, rezervát býval ladem a držela se na něm voda jako v rezervátě. Místní naši předkové pole pojmenovali „rezervát“. Nyní jsou pole odvodněná. Při deštích se pole hluboko rozmáčí, odborníci tvrdí, že to nasvědčuje pravdě, že na poli bývaly bažiny. Pole rezervát na úrodné upravil správce dvora Jan Borovička.
Boleslavka Polím po pravé straně silnice k Líbeznicum se říká na Boleslavce. Jméno Boleslavka pochází od sousedící polní cesty zvané Boleslavka, po které chodívalo procesí na pouť do staré Boleslavi. Procesí vyšlo z Klecan, přilehlé obce se k němu přidávali, též i naše obec. Velice dobře se pamatuji, když procesí tu chodívalo. Jako děti jsme na procesí čekaly, se džbány a konvemi vody, neb při teplých dnech lidé byli žízniví a rádi nás za napití odměnili, ponejvíce olověným prstýnkem a nebo svatým obrázkem z pouti.


Na skalkách – Polím ke Zdivům se říká na skalkách. Dle pamětí starých zemědělských dělniků jsou pole na skále. Při orání byl vyoráván kamen a správce dvora Jan Borovička po několik let nechal pole vždy hlouběji zorati a upravil je do nynějšího stavu.
Fabiánka Katastr obce Ďáblické, katastrem naší obce jest rozdělen mezí, které se říká Fabiánka. Mez vede z obce až na konec katastru do pískovny. Podle místní pamětnice občanky Marie Jiráskové, zde narozené 65 roků staré, bývala na místě meze polní cesta, osazená alejí švestek. Pod jednou švestkou místní svobodná žena Ludmila Fabiánová porodila syna. Od té doby se říká na Fabiánce. Roku 1888 byla cesta zrušena a stromy vykáceny.

Pouť
V den 16. května na svatého Jana Nepomuckého se v obci drží pouť. Dle pamětí místní občanky Anny Fialové 77 roků staré a dalších místních starších pamětníků ku svátku svatého Jana Nepomuckého se místní občané modlili u sochy sv. Jana Nepomuckého. Na pouť k nám chodilo z Líbeznic procesí s knězem a u květinami ověnčené sochy sv. Jana Nepomuckého kněz měl kázání. Po kázání hrála hudba a tancechtiví šli do hospody tancovat. Muzikanti na zem rozprostřeli šátek a lidé na šátek házeli peníze. Vstupné nebylo určeno. Tyto zvyky se udržovaly do r. 1903, od téhož roku nepřipadne-li svátek sv. Jana Nepomuckého na neděli, drží se pouť vždy prvou neděli po Janu.

Posvícení 
Posvícení do r. 1938 se drželo Martinské. Martina jest 11. listopadu, ale drželo se prvou neděli po Martinu. V předválečných letech r. 1914 devadesátpět procent obyvatel obce bylo zaměstnáno v zemědělství, ponejvíce u dvora. V listopadu končilo dobývání řepy cukrovky a nebyla-li řepa u dvora hotová stávalo se, že posvícení se drželo až po sklizni, datum určil správce dvora. S tímto rozhodnutím, bez námitek souhlasili i ostatní místní občané. Za takovýchto poměrů jsme byli s naším posvícením v dalekém okruhu v obcích pověstní. Ze sousedních obcí si nás dobírali různými vtipy, nikdy neopomněli uvést poznámku, kdy bude posvícení a máme-li řepu hotovou. Posvícení a v pondělí o pěknou hodinku po dobu dva dny, již odpoledne se začalo v hospodě hrát a tancovat, tančilo se až do bílého rána. V pondělí v pěknou se po celý den nepracovalo. V hospodě o posvícení byla vždy řádná rvačka, jak to na posvícení patřilo. Sousedící mistr kovářský na posvícení u venku stojících vozů před kovárnou odebral všechno, čím by se dalo uhodit, zvláště lisně od vozů.

Živnosti 
V obci byl jeden hostinec čp.2. V tomto čísle živnost hostinská se datuje od roku 1630. Živnost hostinskou od roku 1903 prováděl Antonín Bečvář, po jeho smrti živnost provádí ovdovělá manželka Anna. Taneční sál do r. 1929 byl v rozměru 8x5m.50cm a dva malé pokojíčky. Náleželo mu 28 strychu polí, které od něho dvůr r.1886 odebral. V dobách kdy jezdili formani (povozníci), byl zájezdním hostincem, byly u něho koňské maštale a formani v něm přenocovali.

Řemesla
Řemeslo kovářské a podkovářské v obci od r.1904 prováděl mistr kovářský František Pačes a dosud provádí. Pačes jest velice dobrý, snaživý řemeslník, okolím jest vyhledáván, zvlášť v kování a léčení koňských kopyt. Svou dobrou prací seznamil obec s mnoha vzdálenými rolníky a povozníky.
Do r.1918 řemeslo ševcovské a holičské prováděl Antonín Heřman. Heřman od narození má trochu zmrzačené nohy, špičkami chodí k sobě, jinak je postavy zdravé a zdatné. V řemeslech nebyl vyučen, neměl úředního povolení k provádění, byl samouk. Bydlel v bytě u dvora čp.10, též u dvora pracoval, po celodenním zaměstnání večer a dlouho do noci doma ševcoval. Novou obuv nedělal, jen správky. Téměř všichni místní občané dávali si k němu spravovati. V neděli holil a stříhal, ponejvíce u něho se dávali stříhat a holiti spoludělníci ode dvora a stříhal všechny kluky z vesnice. Tou dobou starší muži nosili plnovous, mladší dlouhý knír. Při svém životním údělu nebyl nikdy zarmoucený, byl velice humorný, měl vždy pohotově celou zásobu vtipů, vtipy rád poslouchal, rád se smál, jeho smích byl lahodný, až nakažlivý. Staral se o svou starou matku a tři nezletilé neteře. Roku 1937 se z obce odstěhoval ke své neteři do vedlejší obce Hovorčovice a tam doposud pracuje.
Živnost smíšeným zbožím a prodej tabáku od r.1902 měl Adolf Blepta. Od jeho úmrtí r.1915 jeho manželka Anna, která byla velice, snaživá obchodnice, obchod jí šel dobře, celá obec u ní nakupovala. Místnímu občanstvu čekala, prodávala z devadesáti procent na dluh. Žádné děcko, které přišlo do krámu nepustila, aby ho cukrátkem nebo čokoládou nepodarovala. Při zaplacení dluhů, což bylo ponejvíce v sobotu, obdařila kornoutkem cukroví, časem sklenkou kořalinky. V krámě jak se říká, se sešli lidé s lidmi (zvláště ženy) odtud pocházeli z celé vesnice dobré i zlé klepy a zprávy. Bleptová za prokázanou ji službu vždy dobře zaplatila, z obchodu nebohatla.

Kultura
V letech před první světovou válkou r.1914-1918 byla v obci kultura nízká, více jak podprůměrná. Místní občané ponejvíce zemědělští dělníci žili způsobem nenáročným. V obci nebylo žádných spolků, nezbývalo jim peněz, aby se mohli nějakým způsobem vzdělávati. Dosti starších občanů umělo jen zčásti psát a počítat, byli i někteří, že se neuměli podepsat, zvláště ze zaměstnanců dvora. Takoví rodiče dbali, aby jejich děti řádně docházeli do školy. V obci bydlelo několik řemeslníků, ponejvíce zedníků. Kolem r.1890 počalo několik chlapců chodit do učení na různá řemesla. Těsně před světovou válkou, více jak polovina chlapců i některá děvčata se učila řemeslům, někteří šli na vyšší školy a tak pomalu stoupala kultura v obci.

Sociální poměry.
Sociální poměry v obci byly též nízké, více jak podprůměrné. Dělnické rodiny s větším počtem dětí bydleli v malých jednoduchých nezdravých bytech. Ve dvoře do r.1904 v jedné místnosti zvané ratejna o rozměru 50m2 s větším počtem dětí, bydleli čtyři rodiny pohromadě. V každém rohu ratejny bydlela jedna rodina, plotnu měli jednu a vařili na ní všichni společně. Za takových poměrů se stávalo, že docházelo mezi těmito spolubydlícími k výstupům a roztržkám. Do dnes se dobře pamatuji, jak jsme jako děti v této ratejně způsobili veliké nedorozumění. Několik chlapců kolem čtyř až šesti roků jsme se kamarádili s tam bydlícím Antonínem Kadlecem. Kadlecoví měli naložené zelí a okurky v sudě, sud byl uložen v komoře. Komoru používali opět čtyři rodiny společně, sloužila jim jako spíž a každá rodina měla vyhražené svoje místo. Toník ještě s jedním chlapcem se vkradli do komory, nabrali okurek a nás všechny podělili a nepřestali, dokud jsme všechny ze sudu nevytahali. Toniková matka ještě téhož dne na to přišla, Toník vše sváděl na druhé děti z ratejny a tak než se vše řádně objasnilo, byly byti neviné děti. Rodiče dítek se mezi sebou řádně pohádali a poprali.
Deputát u dvora měsíčně činil pět zlatých, dvacet až třicet krejcarů, dvacetčtyři kg chlebové a černé mouky, devatenáct kg. bílé mouky, osmdesát kg brambor, sto kg uhlí, O,5m3 dřeva a denně jeden litr mléka.
Mnohé srdce i oči deputátníkových děti měly touhu poznat jim zakázaný park vedle kterého vyrůstaly, ale do něho nesměly. Představa o parku v dětských duších byla různě zveličována i zmenšována a záleželo vždy na vypravěči. Všechny domluvy a hrozby dětem od rodičů nebyly nic platné a odvážnější kluci se zvědavosti i po něčem dobrém na zub, našli v plotě díru do parku. Chudí rodiče nemohli dětem dopřát ovoce a plodů, jichž v parku bylo požehnáno. Dopřálo-li klukům štěstí, vyšli s troškou té dobroty, avšak často se stalo, že některý byl chycen zahradníkem. V případě, že kluk byl chycen byli rodiče voláni k nájemci dvora a kluk dostal řádný výprask. V některých případech rodiče byli voláni na obecní úřad, kde byli odsouzeni zaplatiti pokutu. Pokuta přišla na obecní fond chudých v obci.

Staří lidé
Staří lidé nebyli na své stáří nikterak pojištěni. Zemědělci u dvora ve svém stáří dělali jen lehčí práce. Před smrtí dlouho nežili byli nuceni pracovati až do konce svého života. Před smrtí dlouho neleželi, když ulehli, v krátké době zemřeli. Staří majitelé statku na své stáří byli zaopatřeni výměnkem. Výměnek zákonitě stanovil celé zaopatření výměnkáře a dostávali jej od hospodáře, kterému statek předali.

Pohřby
Pohřeb chudých býval i chudě vypraven, jasně a dobře se pamatuji. K odvežení rakve s nebožtíkem se používalo ze dvora bryčky (lehký vozík) vpředu a vzadu na dno bryčky se daly víchy slámy, na ně byla položena rakev s nebožtíkem. Pohřebního vozu používali jen sedláci a lépe situovaní občané. Koně pravidelně byli půjčeni ze dvora. Mladé zemřelé odnesli mládenci až ke hrobu. Mládenci se složili na hudbu, a po návratu z pohřbu mládenci i družičky šli do hostince tančit.
Správce dvora. Po mnoho let neomezeně správcem dvora byl Jan Borovička; byl rozumný, přímého charakteru s příslušným vzděláním, byl velice dobrý hospodář a v obci nejvyšším školním vzděláním. V obecním zastupitelstvu byl vždy radním. Jeho vzdělání se stávalo že starosta obce i zastupitelstvo, které se skládalo z místních rolníků a majitelů domků, z moci vrchnostního práva dvora dbali jeho rad a pokynů. Ve své funkci v obecním zastupitelstvu, jako služebník dvora hájil vždy dvůr a jeho osobním rozhodnutím se v obci provádělo k čemu dal svolení. Dbal, aby v obci byl pořádek až do napadnutí sněhu nechával náves zametati a při déle trvajících deštích, bláto odkliditi. Pěšiny (chodniky) v obci přináležející pěšiny ke všem domům ode dvora i pěšiny v panských polích, nechal každého roku řádně a ze široka vypopelovati. Ve stálém pořádku udržoval živé ploty kol ovocných zahrad u dvora a Srchové. Za uhynulé ovocné stromy v zahradách i v alejích sázel jiné a kvalitnější druhy. Podle výpovědi místní občanky Boženy Fialové 75r. staré, nechal vysázeti a upravil zahradu r.1900 za poustkami. K zaměstnancům u dvora při různých oboustranných výstupech byl celkem dosti dobrý. Starým ulehčoval práci, přináležející deputát jim řádně vyplácel. Chasa za něho se držela, jen s malou výjimkou odcházela, většinou u dvora sestárla a umírala. Správcem dvora se stal r.1879. Za nájemce Bayra r.1922 odešel na odpočinek už značně starý, ke své dceři do Prahy. Rozloučení s obcí oplakal. Do obce a polí rád, častokráte se přišel podívat.

Zvoník obce. 
Zvoníka obce po mnoho let vykonával Václav Bittman, deputátník dvora. Ve dvoře byl jako krmič dobytka a jezdil s koňmi nebo volským potahem. Byl otcem čtyř dětí, při svém zaměstnání vždy řádně povinost zvoníka vykonával. Místní občané byli na zvonění navyklí a podle poledního a večerního zvonění porovnávali čas a řídili hodiny. U stáří byl poněkud sehnutý, ale zvonění zůstal věrný až do konce svého života. Zemřel r.1935 ve věku 75 let.

Obecní ponocný.
Obecním ponocným a poslíčkem po dlouhá léta byl Antonín Šťastný, který od narození byl mrzák na pravou ruku a pravou nohu. Na ruce měl stále natažený palec a ukazováček, ostatní prsty stále skrčeny. Ruku měl stále ve výši pasu a nemohl s ní volně pohybovati, na nohu našlapoval jen na špičku, kulhal.Byl rozvážný a rozumný, práce obcí mu svěřené vykonával svědomitě. V případě potřeby byl na čas obecním strážníkem nebo poštovním poslem. Vzhledem k jeho stálému zaměstnání obecního ponocného byl velký znalec počasí. Znoci podle měsíce a hvězd naprosto dobře určil počasí, někdy i několik dnů napřed. Hospodáři v době senoseče a žní, se dle jeho předpovědí počasí řídili. Zaměstnání obecního ponocného a poslíčka bylo v obci málo placeno (opis protokolu obecního úřadu ze dne 14-6-1908zní: povoleno Šťastnému od ponocování za noc 46 haléřů.) Ponocoval od 10 hodin večer do 4 hodin ráno, každou celou hodinu projíti musel obcí na vyhražených mu místech, kolik bylo hodin, tolikráte musel v krátkých přestávkách na píšťalu zapískati, ve dvanáct dvanáctkrát, v jednu jednou atd. Pro jeho chudobu byl nucen vždy odpoledne pracovati na lehčích pracích u dvora. Po dlouhá léta na jaře na panských polích do různých pastí chytal myši. Pro jeho dobré rady byl v obci vážený a sedláci jej za službu jim prokázanou odměňovali různými potravinami a v době domácích zabijaček výslužkou. Byl dvakráte ženatý, z prvního manželství měl dceru Karlu. Obě jeho manželky i dcera zemřeli v naší obci. Zemřel r.1930 ve věku 72 let čp.4.

Obecní zastupitelstvo.
Do r.1919 obecní zastupitelstvo bylo osmi členné. Do r.1907 volební právo měli jen muži, volili a zvoleni mohli býti jen občané majetní, nebo ti, kteří majetné zastupovali (zástupce dvora měl virilní hlas). Obecní zastupitelstvo si volilo starostu obce. V naši obci i po uzákoněném všeobecném právu hlasovacím v říši Rakousko-Uherské r.1907 starostou obce a do obecního zastupitelstva voleni byli občané majetní. Dle výpovědí místních starých nemajetných usedlíků se žádný neodvážil proti volbám v obci něco namítati. Dělnictvo z větší části pracovalo u dvora a u rolníků k volbám v obci nekladlo žádné důležitosti. Ze zachovalých zápisů od r.1860 do r.1919 obecní zastupitelstvo bylo vždy složeno z místních rolníků a domkářů, starosta obce býval místní rolník.
Starosta od r. 1902 do r. 1906, Václav Kudera, rolník čp.20
Starosta od r. 1906 do r. 1912, Josef Kolínský, rolník čp. 18
Starosta od r. 1912 do r. 1919, Josef Pokorný, rolník čp.11
Úřadující místnosti v obci nebylo, starosta úřadoval ve svém bytě.

Stará obec.
Obyvatelé žili chudě, obec byla chudá. Grunty selských usedlostí byly sešlé. Staří hospodáři pracovali zároveň s chasou. Na mnoha rolnických budovách ještě těsně před světovou válkou byly střechy ze šindele, na stodolách došky (slaměná střecha). Hospodářských strojů bylo málo. Obilí se vázalo ručně, mlátilo se cepy nebo mlátičkou na žentour, jen dvůr mimo mlácení cepy mlátil parní mlátičkou. V polích se pracovalo brzo z rána a dlouho do noci. Při vší chudobě obyvatelstva žili tito svorně, čeleď se u rolníků dlouhá léta držela. Za hezkých večerů se chasa scházela ponejvíce pod kaštany, kde dlouho do noci zpívala a vesele vyváděla.
Místo pod kaštany bylo mezi silnicí a budovou dvora u vchodu do domu ze silnice. Středem podle domů stály kaštany, podle silnice topoly, i děti si tam rádi hráli.

Světová válka 1914 – 1918.
Světová válka z let 1914-1918 změnila do základu mapu Evropy. Přímým popudem k světové válce byl konflikt rakousko-uherský se Srbskem, v pozadí však stálo Německo. Rakousko-Uhersko chtělo Srbsku zabrániti jednak spojení s Chorvaty, jednak získati další národní území z dědictví Tureckého, zachovati si cestu na Soluň a tím zmařiti realisaci myšlenky národního sjednocení všech Jihoslovanů Říše rakousko-uherská a Německo vypověděly válku Srbsku, Rusku a Francii. V této válce byli naši muži povoláni, aby bojovali proti svým slovanským bratrům. Z naší obce do války bylo povoláno padesáttři mužů, z nichž deset padlo.
Oběti světové války na světových bojištích z naší obce.
Zbroj Josef, zemědělec čp.1, Gibic Jan, zemědělec čp.4, Šebek František, zedník čp.4, Akrman Josef, zedník čp.16, Jirásek Václav, dělník čp.16, Mašek František, dělník čp.16, Mašek Bedřich, dělník čp.16, Heřman Alois, zemědělec, čp.10, Kolínský František, rolník čp.18.
Čest památce našim padlým.
Čeští vojáci se zbraní v ruce přebíhali na všech frontách, zvláště na frontě ruské, aby pak vstoupili do legií, které se tvořily v Rusku, Itálii i ve Francii. Včele legií stál profesor T.G.Masaryk, Dr. Edvard Beneš. Naše legie se ponejvíce proslavily bitvou u Tvorova. V naši obci máme dosud žijící legionáři.
Ruský legionář Václav Pokorný, rolník čp.11 od třetího pluku Jana Žižky. Vostrý Karel podúředník čp.28, italský domobranec u československého velitelství.

T.G.Masaryk.
Jako stařec šedesátipěti, odjíždí Masaryk dne 7. prosince 1914 s dcerou Olgou za hranice do Švýcar. Navazuje prvé styky s krajany v západních státech. Přednáškou o Husovi 6. července 1915 vyhlašuje boj habsburské monarchii. Když za nim přichází i Edvard Beneš do Francie, klade s ním i Štefánkem základy k organizaci našeho zahraničního odboje, jejímž ustředím stává se národní rada, jímž je on předsedou. Průběh války ho nutí klást větší váhu na zřízení dobrovolného vojska. Na jaře r.1917 nastoupil Masaryk cestu do Ruska. Květnu již působil v Petrohradě, jednal s ruskými státníky revoluce o zřízení samostatného československého vojska a pobyl delší dobu u vojska samého v Ukrajině. V jarních měsících r.1918 počíná se konečně klonit vítězství dohody a k rozkladu říše rakousko-uherské. Masaryk v té době získává v Americe pro naši věc amerického presidenta Wilsona a vypětím svých sil po přijetí presidentem Wilsonem, jsme národem osvobozeným a státem samostatným.
28. říjen 1918. V den osvobození 28. října 1918 národní rada československá prohlásila náš stát za svobodný a samostatný. Došlé potvrzení, zprávy, že jsme státem svobodným a samostatným v obci působily jásavě a radostně. Občané nepracovali, ve svátečních oblecích se soustřeďovali do hloučku a průvodem se zúčastnili slavnostního táboru lidu v Líbeznících.
Příjezd presidenta T.G.Masaryka. Dne 20. listopadu 1918 se T.G.Masaryk už zvolený presidentem Č.S.R. vrací z Ameriky domů, kde už celým národem je velkou láskou očekáván. Dne 21. prosince vjel do Wilsonova nádraží v Praze nadšeně vítán. Pojíždě Prahou, kudy projížděl, byly chodníky hustě obsazený všemi vrstvami národa. V záplavě státních vlajek a za zvuků hudby, byl všemi nadšeně a velkou láskou vítán a pozdravován. Z naší obce jsme se v hojném počtu zúčastnili slavného příjezdu prvého československého presidenta T.G.Masaryka. Již brzy po ránu jsme se za slabého mrazu shromáždili před hostincem u Bečvářů, odtud jsme průvodu šli do Ďáblic, kde jsme se přidružili k ďáblickému průvodu. Vpředu průvodu byly nešeny státní vlajky. V uspořádaném průvodě s hudbou jsme šli do Prahy na Václavské náměstí, kde nám bylo vyhraženo místo na levém chodníku k museu. Po tomto slavnostním uvítání presidenta T.G.Masaryka s rozjařeným srdcem, v dobré náladě jsme se vraceli domů. Takto občané naši obce uvítali do své vlasti se vracejícího našeho, celým národem milovaného presidenta.

Zásobování.
Po válce zásobování bylo na lístky. Z naši obce pro příděl mouky a chleba dojížděl jednou týdně starosta obce s povozem a v obci podle patřičné dávky se zboží rozprodávalo.

Kolkování peněz.
Československá republika v počátku měla měnu říše Rakousko-Uherské. Aby Č.S.R. měla svoji měnu, bylo r.1919 za ministra financí dr. Rašína kolkování peněz a tím rakouská koruna pozbyla v Č.S.R. cenu a stala se korunou československou, která byla uznaným platidle i za hranicemi. Kovové peníze byly nahraženy novými československými. V obci kolkování peněz se provádělo na obecním úřadě, pověřenými úředníky.

Lípy Svobody r.1919.
Za účasti všeho obyvatelstva v květnu konala se slavnost zasazení lípy Svobody. Podnět k zasazení lípy, dali místní zemědělci. Lípy byly vsazený čtyři na návsi před čp.10. Slavnosti se zúčastnily i spolky z okolních obcí.Při slavnosti přednášely dívky v národních krojích básně. Po skončení slavnostních projevů a po zahrání státní hymny, byla slavnost skončena. Po slavnosti se konala v hostinci u Bečvářů taneční zábava. Lípy měli býti symbolem místním pokolením, ale ze čtyř dosud stojí jedna, ostatní jsou uhynulý.

Volby.
Obec v letech poválečných nabývala rychlého stavebního i sociálního vzrůstu. Národní shromáždění r.1918 schválilo a vydalo nový volební zákon, jimž se dostalo práva voliti do zákonodárných i všech samosprávných sborů i ženám a všemu občanstvu od 21 let. Tímto volebním zákonem získaly vrstvy pracujících, dělnictvo přímé zastoupení v samosprávných sborech obecních a na všech místech veřejné správy vůbec. Příslušníci a nositelé jíž z let předválečných České strany sociálně demokratické Jirásek Jan, Akrman Václav, Akrman Antonín, ujímají se v obci volby starosty. Řádnými volbami na československou stranu sociální demokratickou stranu dělnickou dne 20. července 1919 úřad starosty přebírá zvolený starosta obce Jirásek Jan zedník čp.9. Těmito volbami se rozšířilo obecní zastupitelstvo z 8 členů na 12 členů.
Výsledek obecních voleb.
Starosta obce: 
Jirásek Jan zaměstnanec dvora zedník
Obecní zastupitelstvo
Kozák Antonín zaměstnanec dvora dozorce
Blažej Josef zaměstnanec dvora nádeník
Kerpl František zaměstnanec dvora kočí
Tejnecký Josef zaměstnanec dvora kočí
Skalický František zaměstnanec dvora kočí
Šálek Rudolf zaměstnanec dvora kočí
Barták Jan zaměstnanec dvora kočí
Akrman Antonín zedník
Mininger František rolník čp.21
Zvěřina Alois rolník čp.19
Pokorný Josef rolník čp.11

Prvá stavba v r.1920-1922.
Rodinný domek čp.22 stavěný r.199-1922, jest prvou stavbou v naší obci za století. Vystavěli jej manželé Jan a Marie Jiráskovi. Stavba z velké části je škvárobetonová. Stavební parcela byla Jiráskovi přenechána r.1917 od řádu Maltézských rytířů, který však nechtěl z počátku o prodeji parcely ani slyšeti. Dle výpovědí Jiráskové, dokázal Jirásek, že rod Jiráskův v obci žije po několik pokolení a všichni předkové z velké části pracovali u dvora, přenechal jim řád Maltézských rytířů parcelu, za vzniklé poplatky k převodu. Při parcelování r.1926 bylo k čp.22 přiděleno pole 1ha 90a, za kupní cenu 19.000 Kč. V roce 1922 počal ve svém domku čp.22 Jirásek provozovati živnost hostinskou. Hostinský Bečvář, na základě malého počtu obyvatelstva v obci protestoval a na základě protestu a pro značné placení pokut r.1924 Jirásek byl nucen živnost uzavříti.
V roce 1911 byl Jirásek s celou rodinou vystěhován z čp.16 – majitelem Josefem Pokorným, na náves před panské stodoly, protože jeho těhotná žena, která měla ještě malé děti, nemohla majiteli čp.16 na jeho statku čp.11 dojit krávy. (Pokorný hospodařil na obou čp.11 a 16). Částečnou vinu, že rodina byla vystěhována, měly i spoludělnice Jiráskové, které nechtěli místo ní, po dobu ji potřebnou tuto práci vykonávati. Po čtrnácti dnech svého vystěhování, když nemohl dostat jiného bytu, koupil si od dráhy vyřazený osobní vagon a postavil jej na návsi, v místě kde nyní stojí hasičská zbrojnice. U vagonu , z Prahy a okolních obcí byl českými sociálními demokraty uspořádán protestní tábor lidu, na kterém proti tomuto počínání, promluvil dr. František Soukup. Po tomto táboru dal správce dvora Jan Borovička Jiráskovi byt od dvora, kde bydlel, až do vystavění svého domku. Zemřel r.1942 ve věku 59 let čp.22.

Založení sportovního klubu.
Sportovní klub byl založen počtem 43 členů. Zakládající členové Bittman Josef, Fiala Otakar, Pokorný Václav, Mašek Josef, Skalický Václav, Kibic Josef. Téhož roku získal klub hříště z pozemku dvora. Činností klubu se z části pozvedla kultura obce.

Stávky
Pracující lid, po světové válce r.1920-1922 stávkami se domáhal vyšší životní a sociální úrovně. Dle pamětníků v obci dosud žijících, Bartáka Jana 78 r. starého a Václava Velebila 64 r. starého, tou dobou zaměstnáni u dvora, vstoupilo dělnictvo u dvora několikráte do stávky. Stávkující na nájemci dvora Bayerovi si vymohli nové smlouvy a proti ostatním dvorům v okolí, ji měli o 40 Kč. Měsíčně zlepšenou. Dělníci utvořili revoluční výbor zabrali dvůr. Týž den z Čakovské stanice přišli četníci, revoluční výbor zatknouti. Správce dvora Borovička vše četníkům zapřel a ušetřil revoluční výbor od zatčení. Zaměstnavatelé se snažili stávky zameziti a tak r.1922, vedoucí místní organisace Kerpl František, Táčner Antonín, Skalický František i srodinami z panských bytů byli vystěhováni. Pod tlakem místních občanů téhož dne večer byly zpět nastěhovány. Ze souhlasem zaměstnanců a zaměstnavatelů, někteří dělníci svá pracovní působiště, mezi nimi Kerpl i Táčner.

Parcelace
Podle zákona o pozemkové reformě r.1923 místní dvůr podléhal parcelování. Řád Maltézských rytířů za dvůr Březiněves, dal státnímu pozemkovému úřadu v Praze, dvůr v Motole. Touto výměnou, měl býti místní dvůr ušetřen od parcelování. Parcelace pozemků dvora byla obtížná ze strany Maltézského řádu a prováděla se se souhlasem Maltézského řádu. Parcelování se provádělo dvakrát. Roku 1923 bylo patnácti uchazečům přiděleny stavební parcely přímo od Maltézského řádu. K těmto parcelám r.1926 bylo dobrovolně Maltézským řádem přiděleno pole k užívání. Po této dohodě téhož roku státní pozemkový úřad jim dal pole právem do vlastnictví
Stavba r.1923. Čp.23 rodinný domek nechali si vystavěti manželé Josef a Marie Kuchařovi. U domku je ovocná zahrada 44a. Parcela s přídělu 200 . r. 1923 a na zahradu r.1926. Kupní cena 5.064,-Kč 52 haléřů. Kuchař Josef, zřízenec Pražských elektrických podniků v obci usídlen r.1903.

Likvidování klubu.
Pro nedostatek pochopení sportu některých místních občanů i členů, klub likvidoval, hřiště bylo zoráno.